Těch Vánoc, na které nezapomenu, je spousta a nedokážu vybrat ty jedny, které by byly tak výjimečné, že by si zasloužily moji výlučnou pozornost...
Vánoce v roce 1983, které máma strávila celé v nemocnici a my byli doma jen s tátou a s bráchou. Pamatuji si, jak se táta patlal s cukrovím, jen abychom alespoň nějaké měli. A jak jsme pak v lednu slavili Vánoce podruhé, to když máma byla z nemocnice doma.

Vánoce v roce 1987, když den před Štědrým dnem zemřela prababička a já ve svých dvanácti letech nevěděla, co s dárkem pro ni. Dodnes vidím sama sebe, jak jsem byla nešťastná z toho, že mám dárek, ale nemám ho komu dát...

Vánoce v roce 1990, to byly první Vánoce bez mámy - byly smutný a ten prázdný talíř u stolu vidím dodnes...
Vánoce v roce 1997, které byly prvními Vánocemi mé sestry Terezky - řvoucí miminko u štědrovečerní večeře....

Vánoce v roce 2000, kdy jsem pochopila, že nejkrásnější jsou Vánoce tehdy, když vidíte rozzářené dětské oči... Terezka věřila na Ježíška a já ji na malou chviličku měla "sama pro sebe" u bráchy v pokoji, to když ostatní nosili dárky pod stromeček... Byla napnutá, až se chvílema celá třásla nedočkavostí, a tak jsme Ježíška šly spolu vyhlížet k oknu. A světe div se, on už lítal ... to malé pohyblivé světýlko na černé obloze, o kterém jsem jí řekla, že je to Ježíšek, způsobilo něco pro mě neočekávaného. Terezka začala hýkat, málem se dusila a nemohla jsem ji udržet, a přes to celý napětí a očekávání zněla slůvka : "Už lítá, už lítá". Byl to takový povyk, že se všichni hned seběhli, aby si alespoň trošku ten moment dětského nadšení vychutnali.

Vánoce v roce 2001, které jsem poprvé trávila jinak než s tátou a s rodinou. Měli jsme první společné Vánoce s mým budoucím manželem a bylo to krásné. Vzpomínám si, jak jsme den před Štědrým večerem po celé Praze sháněli ten nejkrásnější stromeček - tam, kde ještě včera měli obrovský výběr, dnes už nenabízeli vůbec nic, ale nakonec jsme stromeček sehnali a byl krásný, protože byl náš...
Vzpomínám, jak jsme společně u regálů mraženého zboží vybírali tu jedinou správnou alternativu ke kaprovi, kterého ani jeden z nás nemusí ... od té doby manžel každou zimu loví žraloka ve vaně.

Nezapomenu, jak jsme nedočkavě rozbalovali dárky a jak mi manžel termosku zabalil asi do deseti balíčků, jen aby tam těch dárků bylo co nejvíc (a všechno balil do alobalu, aby se dárky co nejvíc blýskaly, protože tak to máme rádi).

Vzpomínám, jak jsme po večeři šli na procházku, ale jak strašně mrzlo a my byli rádi, že jsme přišli domů celí.

Vím, že jsme prožili pro nás dva ty nejkrásnější Vánoce po mnoha letech...
A letos určitě pro nás budou naše Vánoce zase výjimečné a nezapomenutelné - bude s námi naše miminko, o kterém jsme při těch loňských Vánocích neměli ani potuchy, že by s námi už letos mohlo být...
Reklama