Posmrtný život existuje. Je to pravda, mohu to potvrdit.
Před deseti roky jsem měla dopravní nehodu. Bylo to období, kdy si manžel našel po 20 letech jinou a já zůstala se třemi dětmi sama bez jakýchkoliv prostředků. Proč? Protože si nezapomněl vzít veškeré naše úspory...

Ta starší už byla po maturitě, ale syn měl před sebou ještě rok a dcera ta nejmladší teprve školu začínala.
Co dělat... nějak se žít musí a tak jsem začala prodávat zeleninu, kdo to zná ví že to není jednoduché. Je třeba nakoupit, očistit, připravit a prodat. Jezdila jsem na tržnici do Chomutova a to už o půlnoci, abych dostala místo. To byla 11/2hod. tam a pak zase zpět.

Únava a nervy co já vím, jela jsem domů a víc už nevím. Byla jsem týden mimo a viděla jsem svého otce jak stojí na druhé straně řeky, která protékala, a mává na mě. Jelikož jsem ho měla strašně ráda, chtěla jsem za ním.

Bylo tam krásně. Všude kolem lesy, modrá obloha a takový klid a mír a já tam chtěla zůstat. Pořád jsem natahovala ruce za ním a on jen kroutil smutně hlavou.

Do toho jsem slyšela pláč svých dětí jak mě volají, abych je neopouštěla.Najednou jsem strašně chtěla se vrátit, vždyť mám děti... co by s nimi bylo?!

Nezlob se tatínku musím jít zpět... chápavě pokynul a rozplynul se, a s ním i vše to pěkné, a já jsem otevřela oči a ležela v posteli. Všude samé hadičky, ale vedle mne děti, v očích slzy i úsměvy,vždyť mamka je zase tady u nás a teď už bude vše jen dobré!

 

Bylo, ještě jsem si dva měsíce poležela bez pohybu na lůžku, než vše to rozbité srostlo. Mám sice nějaké následky, ale žiji a mohu se radovat ze svých dvou vnoučátek a třetí je na cestě a život je přeci tak moc krásný!

 

Nejsem žádná spisovatelka, takže se nezlobte za nějaké chybičky.

Vaše čtenářka Jana

 


 

 

Milá Jano, díky za příběh, který mi až vehnal slzy do očí.

Pošli mi na e-mail redakce@zena-in.cz adresu, kam mám zaslat hezký dáreček!