Jsme v Plané u Tachova. Na vstupních dveřích šedé dvoupatrové budovy je barevně vyveden nápis Dětský domov. Mimo jiné zde však žijí děti, které se už samy staly rodiči. Azyl jim jsou oprávněna poskytnout jen dvě místa v republice. Tohle je jedno z nich.
Na prahu se válí hromada dětských bot, zdi jsou pomalované pohádkovými postavami, v patře voní pečené kuře a okurkový salát. Školáci právě dorazili z vyučování a zvědavě po nás pokukují. Ti smělejší hned zjišťují, odkud jsme a do jakého časopisu píšeme. Na první pohled děti jako každé jiné, ale zeptáte-li se na jejich osudy, chvílemi vám bude tuhnout krev v žilách. Domácí násilí, sexuální zneužívání, nucená prostituce.
Prostý nezájem rodičů patří k luxusní diagnóze. Když do toho všeho přišla před šesti lety ředitelka Jitka Tvarogová s nápadem zřídit zde oddělení pro nezletilé matky, ne všichni byli nadšení. Nakonec ministerstvo projekt schválilo a od té doby zde našlo nový domov devět mladých maminek, které by jinak skončily bůh ví jak. „Bála jsem se, jak to vezmou ostatní děti, ale překvapily mě,“ říká ředitelka. „Každý nový porod prožívají jako příchod svého sourozence a občas kolem mimina i rády pomáhají.“
Láska v dětství dělá divy
V současnosti zde potkáte Romanu s čtyřletým Áďou, Irenku nacházející se tři týdny před porodem a tříletého Andrýska, jehož matka Kamila je právě na útěku. V obývacím pokoji na zdi však visí fotografie všech nezletilých maminek, které ústavem prošly.
První byla Romka Helena. Porodila ve 14 letech, v domově se vyučila a dokonce jí „tety“ našetřily ze sociálních dávek 70 tisíc korun do začátku. Dostala vlastní byt, sehnala dobrou práci. „Po dvou letech zdárného a slušného života se však vrátila zpátky mezi romskou komunitu. Tam zjistila, že to, co jsme ji zde léta učili, že bez práce nejsou koláče, není pravda. Mezi jejími Romy bylo všeho dost, aniž by musel kdo hnout prstem. Tady se převýchova bohužel nepovedla,“ smutně poznamenává ředitelka a je přesvědčena, že podnětné prostředí, láska a dobré vztahy jsou pro život dítěte nenahraditelné, ať se stane lékařem, či zedníkem. Jako důkaz uvádí jiný příběh zdejší bývalé chovanky, zlatovlasé Bětky.
Z fotografie na zdi na nás shlíží madona s děťátkem jak ze svatého obrázku. Bětka pocházela z takzvané slušné rodiny. Oba rodiče inženýři, ona jedináček s hmotným zázemím, o kterém se leckomu ani nesní. Jediné, co chybělo, byla láska. „Její maminka byla úplně citově oploštělá, nikdy neprojevila žádný soucit ani pochopení,“ vzpomíná Jitka Tvarogová. V 15 letech Bětka odpověděla na inzerát 50letého Roma a začala s ním žít. On jí dělal mámu, tátu i milence a Bětka se cítila šťastná. Když však otěhotněla, Rom se bez skrupulí zřekl odpovědnosti a vrátil ji zpátky rodičům. Ti však byli tak rozzuření, že nezdárné děvče poslali do diagnostického ústavu a posléze do dětského domova v Plané.
Tady Bětka porodila snědého chlapečka, naučila se prát, vařit, žehlit i starat se o něj. Díky intervencím sociálních pracovnic i vedení domova však všechno skončilo dobře. Rodičům se situace rozležela, přijali část své viny a nakonec vzali dceru s vnoučetem na milost. Babička odešla na mateřskou, Bětka zpátky na střední školu a starost o živobytí převzal děda. Jen postarší Rom se jim z dálky asi pěkně směje.
Otce je lepší neuvádět
„Děvčata k nám přicházejí takzvaně z terénu nebo diagnostických ústavů. Zjistí-li gynekolog, že je holka těhotná a nemá ani 15 let, má ohlašovací povinnost na policii, protože tím byl spáchán trestný čin. Děvče pak putuje do diagnostického ústavu a dětského domova i v případě, že má doma slušné zázemí, protože výchovně rodina selhala. Soud později rozhodne, kdy a za jakých podmínek se smí vrátit domů,“ vysvětluje ředitelka pravidla. Jinak však děvčatům radí, aby do rodného listu nechaly zapsat otce jako neznámou osobu.
„Po právní stránce je to výhodnější,“ argumentuje. „Ještě se u nás nestalo, že by některý otec zaplatil alimenty, přišel dítě navštívit nebo mamince donesl kytku. Je-li uveden v rodném listě, musí však písemně souhlasit s každou cestou děcka do zahraničí nebo například s jeho operací,“ dodává s tím, že domov od jednoho z tatínků už dva roky marně vymáhá souhlas s operací kolene jeho syna, a ten dosud zbytečně kulhá a trpí bolestmi, protože taťka si zkrátka z nějakého vrtochu postavil hlavu.
Mezitím přibíhá malý Andrýsek v těsném předstihu před „tetou“. Je celý rozesmátý a hned se chce kamarádit. „Takový ale nebýval. To až od té doby, co jeho máma utekla,“ říká ředitelka a ukazuje na fotografii velice hezké Romky s nemluvnětem. Kamila to neměla jednoduché a citovým následkům se není co divit. Od 11 let se chtě nechtě musela živit prostitucí. Byla to jediná podmínka jejího přežití. Každý den vyřídila několik klientů, které jí vodili pasáci a matka její kamarádky.
Jakmile jednoho zkasírovali, šli pro dalšího. Nakonec si Kamilu jeden odvezl s sebou do Německa a ubytoval ji u sebe doma. Plnila všechna jeho přání, až z toho otěhotněla. Před porodem ji však její drahý vyvezl na hraniční přechod, vystrčil z auta a ujel. Platit v Německu porodnici se mu nechtělo, Kamilina služba tím skončila. Bylo jí 13 let. „Od začátku je cítit, že jí malý Andrýsek překáží. Nemá k němu ten správný vztah,“ říkají „tety“ a tlačí klučinu na velkém náklaďáku, až se smíchy zajíká.
Hned po narození každé takové dítě automaticky získá soudní rozhodnutí o ústavní péči. Utekla-li by například Kamila i se synem, dopustila by se únosu. Ale to by ji ani nenapadlo, protože dobře ví, co dá taková práce kolem mrňouse zabrat.
Jedno dětství končí, druhé začíná
Sama pere, žehlí pleny, připravuje děcku jídlo, hraje si s ním a do toho musí stihnout učení na druhý den. Její služba končí mezi desátou a jedenáctou večerní, kdy odpovědnost za noční křik, chlácholení, přebalování, případně krmení přebírá noční personál, aby se maminka mohla vyspat a neusínala druhý den na lavici. Tady se naučí hospodařit s časem, organizovat si práci, učení i zábavu, které však příliš není. „Stát se matkou v tomto věku znamená přeskočit celou jednu etapu svého vývoje. Z dítěte se stává rovnou dospělá žena, na období dospívání už není čas,“ říká ředitelka.
To čeká i na nesmělou Irenku. Je jí 17 let, ale vypadá tak na 14. Mezi krátkými větami zasněně hledí před sebe. Od 8 do 14 let strávila v dětském domově, kam ji poslala matka kvůli svému příteli, který žádné cizí děti doma nechtěl. „Když jsem se vrátila k mámě, nebylo to ono, a tak jsem si na diskotéce našla kluka a odstěhovala se k němu,“ vypráví. Byl to Rom. Bydleli spolu pár měsíců, ale pak přišla sociálka a na popud její matky odvedla Irenku do diagnostického ústavu. „Měla jsem bolesti v podbřišku a točila se mi hlava. V diagnosťáku zjistili, že je to tím, že jsem v jiném stavu,“ vzpomíná Irenka a tvrdí, že se tak stalo plánovaně po dohodě s přítelem.
Faktem však zůstává, že za sedm měsíců, co v Plané čeká na svůj velký den, se ani jednou neukázal. A tak se raději soustředí na přípravu pokoje, kde už je nachystaná postýlka s krásnou atlasovou zavinovačkou, ve skříni srovnaná výbavička a v přízemí čeká nový kočárek, který si Irenka sama vybrala a dovezla. „Tady v Plané se chci doučit pečovatelkou, a pak uvidím,“ zamýšlí se nad budoucností a odchází naproti kamarádce Romaně, která povila ve 13 letech a na níž už netrpělivě čeká čtyřletý Áďa, až se vrátí z odpoledního vyučování.
Má dcera je těhotná! Co mám dělat?
- Důležité je nepanikařit, nekřičet, zachovat chladnou hlavu a rozum v hrsti
- Prvním krokem je nákup těhotenského testu
- Ať je výsledek jakýkoli, nechte si ho posvětit od gynekologa
- V kladném případě si v klidu promluvte o tom, co dál. Jak si svou budoucnost představuje dcera? Jak se vše dá skloubit s realitou?
- Do 16 let dívky právně rozhodují o případné interrupci její zákonní zástupci. Jestliže ji však přinutíte pod nátlakem, uděláte si z ní nadosmrti nepřítele.
- Přesvědčujte argumenty, čísly, výčtem faktů, své důvody musíte umět vysvětlit a podložit. Jakmile se uchýlíte ke křiku a nadávkám, domluva selhává.
- Jestliže se dcera přes všechny argumenty rozhodne děcko porodit, respektujte její přání a nenechávejte ji v tom samotnou. Vzpomeňte si na sebe v jejím věku. První láska je neuvěřitelně silná a bývají i celoživotní následky
- V případě, že vztah obou rodičů trvá a oni chtějí dítě vychovávat spolu, požádejte na obecním úřadě o předčasné zplnoletnění a vystrojte svatbu. Dokud nebudou soběstační, pravděpodobně budou muset zůstat bydlet u vás či u druhé babičky, jakmile to půjde, pomozte jim však získat vlastní bydlení.
Nový komentář
Komentáře
Suzanne — #50 Zákon je sice jen jeden, ale taková úřednice, když přijde cikán a necikán, tak se chová dost odlišně.
Fišmi — #48 Opravdu, zákon je jen jeden. Mám v rodině dvě pracovnice na sociálce, nemají proč mi říkat bludy. Jediné, co může být jiné, jsou doporučení na městské jednorázové dávky v konkrétním městě, tam je to pohyblivé. Ale ono to asi bude opravdu tím jejich zdravotním stavem (mají ho blbý) a tím, jak jsou zvyklí na buzeraci a bič, tudíž ochotní sehnat cokoli se jim řekne, jakýkoli papír, jakékoli potvrzení. Je to způsob života - bílí žadatelé se na to buď vykašlou, nebo jsou natolik velcí nemakačenkové, že jsou líní i na tohle.
Clerenc — #47 Ve Francii mají vyhrazená stanoviště u měst, kde mají přípojku na vodu, elektřinu a kanalizaci. Několik stanovišť jsem viděla včetně obytných mercedesů a kol, o kterých se ledaskomu může jen zdát. Na jednom stanovišti mohou být půl roku. Jaká mají práva a povinnosti vůči městu, nevím.
Suzanne — #41 No já nevím, to že mají jiné tabulky, vypadlo z jedné sociální pracovnice.
Třeba mají jiné možnosti /jsem z Litvínova a tady jsou naši spoluobčané velmi hájení/ Taky tu mají cikání nový fígl. Když se mladé rodině z nějakého důvodu přestane chtít starat o jedno z dětí, hodí to na prarodiče a ti hned dostanou na ono opuštěné děťátko 6000 příspěvěk. Rychle se to rozkřiklo a hojně se toho využívá.
Tuším že v roce 1998 byl zrušen zákon o zákazu kočování (nebo jak se to přesně jemnovalo).... a nic se neděje.
OlgaMarie — #45 Naprosto s tebou souhlasím. I s tím závěrem, myslím si totéž.
Cikánské rodiny se topí zoufale v dluzích vůči společnostem poskytujících rychlé půjčky. Ty mají vysoký úrok a vysoké RPSN. K jejich poskytnutí je nutné IČO zaměstnavatele a Romové si mezi sebou IČO prodávali za 2000,-Kč, když možnost rychlých půjček vypukla.
Také jsem nikdy neslyšela, že by se cikáni mezi sebou vzájemně zažalovali za lichvu.
Někdy si říkám, zda by nebylo bývalo lepší, kdyby jim bylo povoleno dál kočovat (viz Nomádi, Boemi...ve Francii) a ponechat jim jejich způsob života. Třeba by z nich byla dnes většina zařazena do většinového způsobu života.
Ta u všech příběhů se zná tatínek - a co se stalo jim? Oni nesli odpovědnost, oni věděli, že dívka může otěhotnět, ale bylo jim to jedno, oni si měli jít krásně sednou do chládku. A ne se ještě divit, že nenavštěvují nastávající maminku.
wich — #42 Jak kdo. Ale jistě to taky hraje roli. Dřív kradli slepice.
Suzanne — #41 A zapomněla jsi podotknout jejich hlavní zdroje příjmů, a sice čorky. A takové tři mobily denně, to je minimum a celkem slušný základ živobytí
Fišmi — #34 Nemají jiné tabulky. Je jen jeden zákon, jedny tabulky. Problém je v tom, že ostatní žadatelé kolikrát prohlásí, že "kvůli padesátikoruně sem nebudu jezdit" (ať už jsou potřební skutečně a nemají na to čas, nebo jsou to nemakačenkové a nechce se jim), zatímco romští žadatelé jsou 1)velmi důslední, 2)jak tak sedí na náměstí a rokují, tak přesně vědí, co chtějí a o co mají žádat, 3)přinesou jakékoli potvrzení, seženou cokoli a klidně půjdou na úřad třeba 10x, přičemž jim to není narozdíl od některých žadatelů blbé, 4)velmi často mají vyšší koeficient díky zhoršenému zdravotnímu stavu, protože zdravotní stav romské populace prostě je jaký je. Tolik k dávkám.
Co se týče doplatku do životního minima od města, také platí jen jeden zákon. Pokud jde o mimořádné dávky od města, tam pak skutečně může hrát roli to, že tak barvitě popíší svoji nouzi a donesou tolik "důkazů", že něco vykručí.
A co se týče toho, že mají víc peněz - nemají, jen mají jiné priority. Třeba jich bydlí víc v jednom bytě, nekupují knihy a jiné drahé věci. Proto se může zdát, že mají víc než ostatní sociální případy a můžou popíjet a hrát.
Josephine — #37 Tady před tím politici zavírají oči, protože by se to nelíbilo Evropské unii. Není to přeci tak dávno, co vyšla od Světové banky "studie", že podporujeme černé málo. A pro peníze od EU na své nákladné dovolené přeci poslanci udělají vše
//zena-in.cz/clanek/cesko-podporuje-romy-malo-tvrdi-experti/kategorie/spolecnost
Tak ta poslední rada - vystrojte svatbu - mě teda dostala :-D
Lilinka — #36 Lilinko, mi z toho spadla brada stejně jako tobě
Fišmi — #34 Vážně? Děláš na úřadě? Viděla jsi je. To by mě zajímalo, co na nich je... barva pleti - hnědá - ano - rovná se plus pět litrů navrch? Fakt si myslím, že jde trochu o fámu, neboť kdyby tomu tak bylo, pak by bylo víc než divné, že to někdo již nevynesl ven a neudělal z toho přes noviny apod. kauzu.
wich — #35 to jako vážně?
Fišmi — #23 Mám podobnou zkušenost
Náš známý měnil zaměstnání a potřeboval být chvíli na ÚP. Jedinkrát nepřišel na konzultaci, prostě si jen spletl datum, drobná lidská chyba, která se může stát úplně každému 
Další den si to uvědomil a valil na úřad, byl neúřední den (pátek), pracovnice se s ním odmítla bavit, že v neúření den tam nemá co dělat a že ji to nezajímá 
Po víkendu už to byly 3 dny, takže správní řízení a vyhazov z ÚP. To od nich ještě ani nebral žádné peníze, jen mu šlo o pokrytí pojištění. Žádná rozumná domluva, narovinu se jí zaptal, jestli kdyby se obarvil na černo, tak se s ní domluví a ona řekla, že jo 
Josephine — #24 Mají na ně jiné tabulky, to vím určitě. A taky si to umí vyřvat.
Josephine — #30 Omluvenky píše dítěti jeho zákonný zástupce. Bohužel. A pokud jde o peníze, neznají slitování.
Josephine — #30 Jestli se můžu vmísit - institut soudního odebrání dětí by měl ve výsledeku vyšší náklady, než promrhané příspěvky na školu. Takže zase další pohodlnost - o děcka se nemusí starat a nějaké peníze budou mí tak jako tak.