Po třech letech mateřského starání (termín mateřská nebo rodičovská dovolená odmítám), kdy moje první dcera byla celodenní a každonoční náplní mého života, jsem ji dala do školky. Byla vždy dítětem zvídavým a naše domácí otevřená výchova ji v tomto vývoji ještě posunula dál. Snad až příliš daleko. Paní učitelka ve školce nebyla ochotna nově přišlé holčičce neustále odpovídat na otázky. Proč by taky měla? Otravovalo ji to. A tak tříleté dítě zavřela do kumbálu bez oken, do tmy mezi metly a staré harampádí.

Byl podzim 1992, tedy žili jsme už nějakou dobu ve svobodě, ale některé věci ještě stále nefungovaly. Jak rychle se opravovaly budovy školek zvenčí, tak málo se dbalo, aby i vnitřek – myslím tím lidský – prošel nějakou rekonstrukcí. Odevzdala jsem své dítě do předškolního zařízení s dobrou vírou, že zde najde laskavé a starostlivé lidi, kteří svou práci mají rádi. Asi měli, asi dělali co mohli, ale… Jen jsem dorazila do práce, už mi volali ze školky, že dítě pláče. Moje dcera? Ta, která šla za ruku s kýmkoliv, jen když ze společné cesty koukala naděje na dobrodružství a zábavu? Dítě, které se nikdy nebálo a bezprostředně navazovalo kontakt jak s dětmi, tak s dospělými? Nechápala jsem to. Ptala jsem se sama sebe, co se děje, neboť odpovědná pracovnice školky mi nechtěla „sdělovat víc po telefonu“!

Vydržela jsem to do odpoledne a se žaludeční neurózou jsem odkráčela vyzvednout dítě ze zařízení. „Nevím, jak to máte doma zařízené, paní, ale vaše dítě je absolutně nezvladatelné,“ vítala mě paní učitelka. Když se otevřely dveře a na prahu se objevila moje malá holčička, přestala jsem její kecy vnímat a vzala jsem děvčátko do náručí. Ona, mezi vzlyky a objímáním, mezi neustálým přesvědčováním se, že už neodejdu, mi sdělovala něco, čemu jsem vůbec nerozuměla. Říkala slovo, které předtím nepoužívala a doma jej taky neslyšela. „Do bumbálu, maminko, Barunku zavřeli do bumbálu!“

Převlékla jsem dítě a v plané naději, že mi cestou domů vysvětlí o jakou hru jde, jsem opustila školku. Mluvila, brečela, a pak se ve své tříleté důležitosti zastavila, aby mi vysvětlila, že nešlo o žádnou hru. „Ptala jsem se paní učitelky na to a pak na to …Ona řekla: teď ne! Potom jsem se zeptala znova a ona řekla, že jsem zlá holka. Já chtěla jenom vědět, proč … a k čemu … a kdo…,“ sdělovala mi opět už se svou přirozenou jistotou. Zacloumala mnou zlost, ale snažila jsem se koláč hněvu, který se mi usadil v krku, spolknout. „Víš, ona je hodná, ona jenom měla něco na práci, nebo na něco důležitého myslela,“ snažila jsem se situaci vysvětlit spíš sobě než malé. „Není hodná! Řekla, že jí mám dát pokoj, a když jsem za ní znovu šla, zavřela mě do bumbálu!“

Dceři právě minuly tři roky, ale její řečové schopnosti byly velice dobré. Vyslovovala přesně, nešišlala. Když mi došlo, co se ve školce událo, tak jsem si zprvu myslela, že začnu šišlat já.

„Byla tam tma a já jsem moc plakala. Mamííí, že tam už nikdy nepůjdu!“ Spustila proud slz a já už viděla všechny ty potíže, které mě čekají. Jenomže co je to proti smutku tříletého človíčka, který vám z celého srdce věří. Který ví, že VY pouze VY je ochráníte před tím vším zlým, co hrozí venku. Že jenom vy zamezíte tomu, aby jej někdo zavíral do kumbálu, nebo někam jinam. A to jenom proto, že se ptá, že chce vědět.

Práce učitelek ve školce je nesmírně náročná. Jenomže, můžete být řezníkem a nemusí být na vás vidět, že nesnášíte maso. Není však možné nemít rád děti, nepovažovat je za zázrak života a být přitom dobrou učitelkou v MŠ. Je to vlastně práce maminky na celý úvazek. Tato je však náročnější o to, že zde se nemůže žena opřít o všeodpouštějící a přirozeně obě strany chránící mateřský pud. Jsou případy, že výjimečné ženy samy doma neměly děti, a byly laskavými vychovatelkami cizím dětem. Málokdy se mluví o profesionálních mámách ve vesničkách SOS. Ale to jsem se zapletla někde na jiném školkovém písečku…

Asi vás zajímá, jak příběh děvčátka zavřeného do kumbálu skončil. Na druhý den jsem přišla - sama, bez malé – oznámit, že měníme zařízení. Ředitelka se mi snažila vysvětlit, že paní učitelka měla v ten den složitou situaci a že otázky mé dcery ji zdržovaly. Prý měla na starost víc dětí než obvykle, a tak byla nervóznější než obvykle, bla, bla , bla…. Vážím si, když se vedoucí postaví za svého člověka. Jenomže nikdy by to nemělo jít proti profesionální cti. Myslím, že to, co udělala paní učitelka mé holčičce, bylo hluboce neprofesionální a velmi nelidské. Já na místě paní ředitelky, bych ji spíš pokárala než ji omlouvala. Ale kdo jsem já? Jenom máma smutného zraněného dítěte.

Protože těch, kteří svojí vychovatelskou práci dělají dobře a děti milují, je víc než těch druhých. Povedlo se nám najít i správnou školku pro Barunku. Tety učitelky si ji oblíbily pro její zvídavost a nebojácnost. Stavěly na ní divadelní kousky pro rodičovské besídky a přivedly ji pozitivně až ke školní docházce.

Paní učitelka Julinka, Štěpánka, Andrejka, paní ředitelka … byly pomyslně každodenními účastnicemi našich podvečerních debat a dodnes vědí o nás – Barunce a její mladší sestřičce, která taky chodila do skvělé školky v pražské Ohradní ulici – mnoho. Obě dívky na ně vzpomínají s láskou, já a můj muž s vděčností. Moje dcera je dnes už patnáctiletou gymnazistkou. Vždy, když jdeme kolem prvně popisovaného zařízení, se jí zorničky zúží a slyším, jak si pro sebe říká: „Ne, do bumbálu ne!“

Dnes se my můžeme tomuto příběhu smát. Píšu ho však s nadějí, že podobná zkušenost už nikoho nečeká. Ještě stále věřím v profesionalitu a hlavně v lidskost.    

   
TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY