vltava

Krásná loď naplněná k prasknutí, přesmažené jídlo, vyhlídka na industriální část Prahy, a to vše za směšnou částku osmi stovek korun českých. Račte nastoupit...

Udělali jsme si výlet do Prahy s nadějí, že naši malou ratolest protáhneme po památkách a třeba se potom blýskne při hodinách dějepisu. Celý den probíhal parádně, sem tam sice člověk uroní hanlivé slovo kvůli návalu turistů, ale s tím musíme počítat.

Když jsme odpoledne sotva pletli nohama po našem památkovém maratonu, objevila se před našimi zraky upoutávka na tříhodinovou plavbu s večeří a živou hudbou. Mrkli jsme na sebe s manželem, že by to mohlo být to pravé zakončení. Pravda, když jsme si spočítali, že za tuto legrácku vyplácneme přes dva tisíce, nabídka se nám zdála o kapku méně lákavá, ale opravdu jen o malou kapičku. Došli jsme ke stánku, kde se prodávaly lístky a slečna nás ještě jaksepatří na projížďku navnadila.

Těšili jsme se, že vše, co jsme navštívili, uvidíme ještě z jiného pohledu. Žaludky se nám taky trochu kroutily hlady, takže večeře byla více než vítaná a my plní očekávání. K lodi nás dovezl mikrobus, což nás příjemně překvapilo. Vystoupili jsme na nábřeží a spolu s námi z jiných, ale velmi podobných mikrobusů tomu našemu, se vyhrnuly davy turistů. Naprázdno jsem polkla při představě, že se umačkáme na jedné lodi, ale nenechala jsem si vzít stále ještě dobrou náladu.

Konečně připlula naše loď, zvenčí vypadala opravdu báječně. Říkala jsem si, že nás nemůže už nic nepříjemného překvapit. V tom mě ale z mého fantazírování vytrhl skřípavý a uječený hlas nějaké průvodkyně, že skupiny se musí nalodit jako první. Nepochopili jsme sice s manželem, proč se tam musí nejprve nacpat davy cizinců a my a ještě jedna dvojice jako poslední a čekat, jaká na nás zbudou místa. Ale řekli jsme si, že je to asi běžný postup.

Naštěstí jsme ještě stihli ukořistit místa u okna. Zanedlouho se ta překrásná loď změnila v přecpanou nádražní halu a my se mačkali s ostatními turisty u podlouhlých stolů. Když jsme se pokoušeli vybrat něco k pití z nápojového lístku, přiřítila se k nám opět ta nepříjemná průvodkyně se skřípavým hlasem a vehementně nás žádala o jídelní lístek. Když jsme ji upozornili, že máme jen nápojový, div nám neukousla hlavy, ať jí ho laskavě dáme, že musí něco vysvětlit turistům. Snažila se jim vysvětlit, že likéry by pít v žádném případě neměli, protože by je potom bolel žaludek. Mrkli jsme na sebe s manželem a dusili smích. Ještě se snažila vetlačit jednu svou skupinku na lepší místa, ale marně. Konečně jsme vypluli.

Šineme se hlemýždím krokem, máme hlad, mačkáme se jeden na druhého a nedejbože chtít jít na záchod, musely by vypochodovat minimálně dvě usazené řady turistů, abych se prodrala do centrální uličky. Pluli jsme ke zdymadlu na Kampě.

Konečně se podávalo jídlo, tedy nepodávalo, bylo bufetové. Vystáli jsme si frontu - v nabídce na nás čekal guláš, kuřecí čtvrtky, rybí filé, dušená zelenina, rozkrájený toustový chleba, rýže, bramborové nugety a hranolky. Na druhém konci lodi zeleninový a těstovinový salát, uzeniny a variace sýrů. Všechno vypadalo lákavě. Než jsme se dostali s manželem na řadu, z kuřete zbyly kousky podobné těm, co se dávají do rizota. Jediné, co stálo za to, byla ryba, ačkoliv ani na pečeném kuřeti se nedá nic zkazit, když opomineme přesmažený kapající olej. Guláš chutnal tak, že vlastně ani nechutnal, když ho manžel strčil do úst, ostudil si jazyk. Z bramborových nugetek nebyla kolečka, ale mastné drobky, které se kleštěmi opravdu nedaly nabrat. Jediné, co drželo svůj původní tvar, byly hranolky a rýže. Ale jak jsem říkala, měli jsme opravdu hlad, takže jsme ani neremcali a jedli. Když jsem přišla k pultíku se zeleninou, čekaly na mě zbytky salátu, prozíravě jsem si dala těstovin jen na ochutnání, z uzenin byly jen zbytky a po slušném kousku sýra nebylo ani památky.

Živá hudba taky překvapila, opravdu se nedá říct, že příjemně. Celou kapelu tvořil jeden harmonikář, který se nám pokoušel znepříjemňovat plavbu svým umem, naštěstí byly přestávky delší než kratší a já měla sto chutí mu dát dvacku do kloboučku, aby přestal.

Z nábřežní staré Prahy jsme viděli pramálo, tedy jen toho, co jsme mohli spatřit, když jsme půl hodiny jezdili sem a tam. Potom jsme se obrátili kamsi do Holešovic a mohli jsme obdivovat železné konstrukce a industriální stavby, a asi hodinu jsme strávili ve zdymadle.

Atmosféru nezachránil ani příjemný mladík, který nosil nápoje. Když nás loď vyplivla na břehu, marně jsme doufali, že nás mikrobus doveze zpátky do centra. Busy rozvážely jen turisty do hotelů a my si došlapali do centra pěkně po svých.

Takže dejte na mou radu, na plavbu Prahou radši zapomeňte!

Čtenářka Katka

Reklama