Manžel paní Vlaďky je už dva roky nezaměstnaný. Jejich rodinná situace je neutěšená. Na řešení je zapotřebí obou manželů, ale v tom je ten problém. Zatímco on je „v pohodě“, Vlaďka skončila na psychiatrii.

Příběh Vlaďky

Můj muž pracoval osm let jako strojvedoucí na dráze. Měl poměrně slušný plat, navíc jsme měli režijní výhody, co jsme se jen s dětmi nacestovali vlakem! Malý Honzík, náš syn, vždycky říkal, že až bude velký, bude také „stlojvedcí“ jako tatínek.

Vzali výhody, vzali i práci

Jak je všeobecně známo, na dráze neustále dochází k masovému propouštění. Když došlo i na náš kraj, manžel šel mezi prvními. Nikoho nezajímalo, že má doma dvě malé děti, já byla navíc v tu dobu ještě na mateřské. Manžel mě uklidňoval, neboj se, tak třeba mě vezmou někde jinde. Vzali, ale ne na dráze. Tam je boj o místa, a pokud za sebou někoho nemáte, šance je nulová.

Ze strojvedoucího pomahačem

Když manžel bezúspěšně objezdil snad všechny drážní resorty, nezbylo mu než vzít práci, která je zrovna k mání. Jeho učební obor s maturitou a následný školicí drážní kurz mu byl absolutně k ničemu. Když jsem mu říkala, ať jde na úřad práce, odmítl to, cítil se jako chlap ponížen, prý až v nejkrajnějším řešení. A tak ho vzal náš známý k sobě na stavbu, kde dělal prakticky všechno, od lopaty až po elektriku.

Z pomahače nezaměstnaným

Pokud byl ještě zaměstnaný na dráze, vadilo mi, že má služby, soboty, neděle, noční, že není doma. Co bych dala za to, kdyby teď ty služby měl! Práce na stavbě byla jen dočasná, a tak se za rok stejně na tom úřadě práce ocitnul. A chodí tam už dva roky. Vždy mu něco nabídnou, jde „do práce“, ale nikdy tam nevydrží. Buď se to místo ruší, nebo majitel neplatí, zčásti je to vina zaměstnavatele, ale zčásti také jeho.

Z nezaměstnaného lemplem

lemplPo mateřské jsem nastoupila jako prodavačka do supermarketu. Je to otročina, ale alespoň nějaká práce. Manžel to vzdal. Na jednu stranu se mu nedivím, ale na druhou si musí uvědomit, že má dvě, ještě školou povinné děti. Jenže mu ta nezaměstnanost jako by začala vyhovovat. Celé dny proleží u televize a nebo jde do hospody za kamarády, a tam všichni „chytrolíni“ společně nadávají na celý svět. Je mu pětatřicet, věřím, že kdyby se více snažil, že by něco sehnal. Třeba i brigádně, nebo i v zahraničí, nechce. Jednou za měsíc shrábne podporu a je spokojený.

Začarovaný kruh

Už nevím, jak dál. Práce v supermarketu je od rána do večera, soboty, neděle, plat, který stojí za houby. Pak přijdu domů a první, co vidím, jeho na gauči. Leží tam od rána. Začíná se mi hnusit. Moje slzy a nářky nepomáhají. Když se začneme hádat, odejde do hospody. Už dvakrát jsem skončila na psychiatrii, načež mi ještě jednou v hádce vyčetl, že s bláznem žít nebude. Je mi líto dětí, hlavně Honzíka, toho staršího. V tátovi se vidí, jen aby nebyl jeho vzorem jako v době, kdy byl ještě strojvedoucím.

psych

Milá paní Vlaďko, vaše situace je opravdu nezáviděníhodná. Píšete, že se vám manžel už hnusí. Já bych od něj asi odešla. Chápu, že jeho podpora je víc než nic, ale není to jediný mužský na světě. Život máte před sebou. A kdo ví, možná by ho ten váš odchod překvapil natolik, že by se vzpamatoval a začal konečně něco dělat. Já vím, je to těžké, máte děti, ale než aby měly za vzor takového povaleče, to raději nikoho.

Ale nechci se stavět do role psychologů nebo psychiatrů. Je to jen můj osobní názor. Nechám prostor k vyjádření také našim čtenářkám.

Saša

Čtěte také:

TÉMATA:
ONA S NÍM