ustyTomík hezky maloval od malička. Chodil po škole do Lidové školy umění a všude ho chválili. Ani ve škole problémy neměl. Když si šel v červnu ve druhé třídě pro vysvědčení, bylo to naposled, co stál na vlastních nohách. Hned za domem ho srazilo auto stokilometrovou rychlostí.

„Byla jsem doma a slyšela jsem houkání sanitek. Ani ve snu mě ale nenapadlo, že je to kvůli Tomovi. Ani jsem se nekoukla z okna. Za chvíli ale přišla sousedka a zjišťovala, zda je Tomáš doma. Ne? A měl kytku? Ano! To už mi došlo, že by mohlo být zle,“ vzpomíná po 13 letech paní Janoušková, Tomova maminka, a nasazuje svému 21letému synovi, trávícímu život na vozíku, do úst speciální nástavec s malířským štětcem. Je to jediná činnost, kterou vykonává stejně, jako když byl zdravý.

Nedávali mu šanci

Když tenkrát doběhla před dům, nejdříve u krajnice uviděla válející se pugét pro paní učitelku. Pak zaslechla, jak doktor do vysílačky hlásí, že cestu do nemocnice sanitkou chlapec nepřežije a místo pro přistání vrtulníku nikde není. Nakonec se Tom do vrtulníku přece jen dostal. Utrpěl mnoho vážných poranění, nejhorší bylo rozsáhlé krvácení do mozku a přerušení míchy.

Život v tranzu

„Jestli se mě chcete zeptat na první čtyři týdny po neštěstí, nic si nepamatuji. Žila jsem v úplném tranzu. Doma jsem měla ještě dvě další děti, starší dceru a dvouletého synka a fungovala jsem jen mechanicky. Věděla jsem, že jim musím dát najíst a postarat se o ně, ale nic z toho jsem nevnímala. Denně jsem trávila hodiny v nemocnici u Toma a postupně se dozvídala o dalších a dalších komplikacích,“ vypráví Tomova maminka.

Z prvních týdnů byly nakonec celé tři roky, po které dávali Tomáše v nemocnici dohromady. Jeho postižení však zůstalo rozsáhlé. Má přerušenou míchu, sám se nedokáže ani nadechnout, a tak musí být nepřetržitě připojen k plicnímu ventilátoru. Díky poškození mozku má snížený intelekt a občas trpí epileptickými záchvaty.

usty

Plíce na baterky

usty„Byli jsme první v republice, kdo dostal domů plicní ventilátor. Jinak by musel Tom až do smrti žít v nemocnici,“ pokračuje paní Janoušková. Kdo nezná, možná si ani neuvědomí dosah takové zodpovědnosti. Tom dýchá pomocí tracheotomie a je neustále připojen k přístroji napájeného elektřinou. Když někam cestuje, zásuvka se mění za baterii. „V případě, že přestane jít proud, máme záložní baterii na sedm hodin. Pak už by se Tom udusil,“ vysvětluje jeho matka, kterou už na pražské energetice dobře znají. Volá tam vždy, když přestane jít elektřina, aby zjistila důvod a délku výpadku. „Jednou už docházela poslední baterie a já jsem nervózně volala, zda máme vyrazit do nemocnice, nebo to stihnou zapojit. Stále slibovali, čas běžel a nic. Nakonec tam zpacifikovali všechny síly a elektřinu nahodili za pět minut dvanáct,“ vypráví paní Janoušková o úskalích svého života.

Humor - lék na všechny rány

Kdo byste čekal ustaranou a zádumčivou ženu, spletli byste ustyse. Je veselá, temperamentní a s velkým smyslem pro humor. Když před lety viděla zahraniční pořad o postižených, kteří malují ústy a nohama, hned ji napadlo, jak svého syna zaměstnat. „Zkoušeli jsme pastelky, fixy, ale nic z toho se neosvědčilo. Pak jsem Tomovi koupila špičku na cigarety, do které se dal zasunout štětec. To už šlo líp, ale nakonec jsme tuhle metodu zdokonalili spolu se zubařem, který do pryže odlil skousávací nástavec přímo jako odlitek Tomíkových zubů,“ pokračuje paní Janoušková.

Kupte si pohlednice

Od té chvíle Tom maluje. Zvířata, přírodu a třeba i slečnu opalující se na pláži u moře. Dvakrát týdně je to za asistence arteterapeutky v artcentru, jednou týdně k nim chodí slečna domů. Tom je tak šikovný, že se stal členem organizace UMUN – českého sdružení malířů malujících ústy a nohama. Jejich obrazy ve formě pohlednic možná dostáváte o Vánocích či Velikonocích jako protihodnotu své finanční pomoci potřebným.  A tady máte i osud jednoho jejich tvůrce.

usty

TÉMATA:
ALTERNATIVNĚ