morče

Určitě oblíbené téma, kdo s námi žije v domácnosti, bych pojala trochu netradičně: Kdo s námi už nežije.

Kdysi dávno nám rodiče koupili morčátka. Nevím, jestli nějakým zázrakem, nebo mou péčí, ale žila s námi devět let.

Napřed odešlo jedno, bydlela v králíkárně a v noci té zimy padaly mrazy k mínus dvacítce. Pár měsíců po něm i druhé. Ale bylo to bojovník, zdárně rozchodilo i mrtvičku, po které za sebou peyrakovsky tahalo jednu nožičku.

Druhý páreček jsem přijala jako azylanty, když je rodiče sestřiny spolužačky vystěhovali za nedostatečný prospěch ve škole.  Té holčiny, ne těch morčat.Rekordmany se sice nestala, v tuhých zimách si hřála tlapky v kožíšku spolubydlícího králíka, ale  měli jsme je rádi stejně jako Esmeralda Quasimoda. Byli to chundelatí rozeťáčci a vyhnanci.

Snad dlouhověkost prvního párečku, snad zatmění mozku mi nakukalo, že by byl báječný nápad, pořídit si do manželství a nové domácnosti morčátka též. Manžel měl totiž jen korelu. Jenže tu jednou za plného zdraví prostě kleplo a bylo. Dědečkova toho roku slavila sedmnácté narozeniny, naše nedožité osmé. No nic.

Přivezli jsme chlupatce, vybavili jim bydlení. Měla se jak v pohádce. Po třech letech jsme k nim přihodily činčilu, aby jim nebylo teskno. Po měsíci odešla činčila, po dalších třech  morčata. Byla jsem tvrdohlavá a napsala si Ježíškovi o nová. Pět měsíců si tam hopkovala ve dvou...pak už jen ten strakatý sólista. Pečovala jsem o něj jako o oko v hlavě. Dokonce jel s námi na dovolenou.

Snad náhoda tomu chtěla, že to léto bylo teplejší než jiné. Na veterinu jsme ho dovezli s úžehem. Při příjmu se mě doktor ptal, jestli jsme už tam u nich nějaké zvíře léčili. „Ne, všechna, zemřela sama,“ odpověděla jsem. I přesto udělal maximum, aby ho zachránil. Do morčete za pade nacpal léky za šest stovek. Ale druhý den mi dal jen účtenku: Rozhodla jsem se, k radosti všech hlodavců, že s nimi končím.

Přesedlali jsme na opeřence. Manžel je měl stejně radši a tak prvního dostal k narozeninám. Byl to smaragdově zelený agapornis. Po týdnu jsme volali chovateli, že bysme potřebovali nového. Vysvětlil nám, že se to prostě stává, třeba i ze stresu prostě uhynou. Druhý vydržel, uletěl. Doufám, že toho hajzlíka nevděčného sežrala kočka! Třetí už měl modrou barvu, takže si toho všimla na návštěvě tchýně. „To už vám zase chcípnul?“

Po půl roce jsem  vezla na pitvu i toho, rozhodnuta zjistit, jestli jde o chorobu nebo prokletí. Veterinář mi řekl, že byl naprosto zdravý. Říkám: „Takže mi jako zdechnul naprosto zdravý pták ve výborné kondici, s chutí do života?“  Byl z toho také nesvůj a neřekl si za pitvu ani kačku. O kletbě jsem se s ním radši nebavila, ještě by mi napsal nějaké prášky.

Bylo jasné, že ten čtvrtý musí mít stejnou barvu, aby na nás tchýně nezavolala Zvíře v nouzi. Nechci to zakřiknout, ale už je s námi třetím rokem: I tak to nezabrání tchýni položit jednou za čas sarkasticky otázku, zda ještě žije, nebo už je to další kousek. Podle výše popsaného výčtu bych tomu spíš říkala nevyjasněná úmrtí, ale to už mi ukradla čété, tak píšu vám.

Krásný den TTT

Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven.

Napište nám na redakční  e-mailovou adresu: redakce@zena-in.cz svoje zajímavé postřehy a zábavné příběhy a historky, které jste s nimi prožili. Svoje texty můžete doplnit i obrázkem vašeho „kámoše“.

Těšíme se na vaše příspěvky, které budeme v průběhu celého dne zveřejňovat, a ty nejzajímavější samozřejmě odměníme. Dnes je ve hře značkové tričko spolu se šamponem na rovnání vlasů Gliss kur – Asia straight a knížka Richarda Waterse z nakladatelství Metafora Fobie odhalené a vysvětlené, věnovaná mimo jiné i ne zrovna oblíbeným tvorům z živočišné říše.