Nevšední život ruské aristokratky Jelizavety Nikolské: Z Národního divadla do Folies-Bergère a zpět

Impozantní budova Státní opery v Oděse je největší z padesátky divadel, které v Evropě postavila vídeňská dvojice architektů Ferdinand Fellner a Hermann Helmer
Foto: Shutterstock

Narodila se ve Vladivostoku v roce 1904, tedy ještě za carského Ruska, do dobře situované šlechtické rodiny s francouzskými a německými kořeny. Dětství prožila v černomořské Oděse, městě, které žilo bohatým společenským a kulturním životem. Otec tu zastával vysoké vojenské funkce. Bohužel zemřel, když bylo Jelizavetě pouhých devět let. Vystudovala tu gymnázium a navštěvovala italskou taneční školu L. Tittori. Už v patnácti letech byla díky talentu přijata do baletního souboru Státní opery v Oděse. Její nádherná budova byla prvním elektricky osvětleným divadlem na území tehdejší Ruské říše. Navrhli ji proslulí vídeňští architekti Ferdinand Fellner a Hermann Helmer, kteří projektovali více než padesát divadel nejen v monarchii, ale i v ostatních částech Evropy.

V roce 1921 už Jelizaveta povýšila v Oděse na primabalerínu baletního souboru a vypadalo to, že ji čeká velká kariéra. Bohužel politická situace a s ní spojená občanská válka v Rusku začala být pro odpůrce bolševiků nebezpečná, a tak nadějná baletka spolu s matkou ještě v témže roce uprchla. Nejdříve do Polska, tam však nezůstala dlouho. Její další cesta vedla do Prahy. Ve stejné době sem přišel polský choreograf Remislav Remislavský, který se stal baletním mistrem Národního divadla a kterého znala už z Oděsy.

Jelizaveta Nikolská
Foto: Unknown author, Public domain, via Wikimedia Commons

V Praze vystoupila nejdříve ve Švandově divadle, měla ovšem pochopitelně zájem získat angažmá v Národním divadle, kde v té době baletu šéfoval Augustin Berger. Připravoval právě Labutí jezero. Jelizavetina krása i talent na něj udělaly velký dojem. Zároveň však měla štěstí. Představitelka Odetty se totiž na generálce zranila a Jelizaveta ji mohla na premiéře 8. července 1922 s úspěchem nahradit. Nejdříve v ND hostovala, pak získala stálé angažmá. Vytvořila tu řadu nezapomenutelných rolí.

V roce 1922 se v den svých osmnáctých narozenin provdala za Felixe de la Cámaru, jehož rod pocházel ze Španělska. Felix si na svém šlechtickém původu patřičně zakládal. Byl to muž mnoha profesí – spisovatel, scénárista (k filmům Maskovaná milenka nebo Dívka v modrém), novinář a zakladatel divadla Apollo a Komedia. Tam Jelizaveta také vystupovala, často - podobně jako Josephine Bakerová – v Evině rouše. Nahota jí problém nedělala. Cámara ovládal řadu světových jazyků, dokonce i egyptštinu, romány psal ve francouzštině, překládal z němčiny, angličtiny, francouzštiny a španělštiny. Byl to také velký cestovatel, Jelizaveta ho v prvních letech manželství často doprovázela, a samozřejmě přitom i vystupovala. Díky tomu získala renomé v mnoha evropských státech.

MOHLO BY SE VÁM LÍBIT:

Vybájený životopis proslulé krásky, orientální tanečnice a nejslavnější agentky světové války

V roce 1922 si Jelizaveta otevřela v Praze taneční školu, kterou navštěvovalo mnoho budoucích tanečních hvězd jako byla třeba Nina Jirsíková nebo Saša Machov. Ten s baletem začínal až ve svých 19 letech a byl dokonce o rok starší než jeho učitelka Jelizaveta, ale dotáhl to až na šéfa baletu ND. Školné 300 Kč za měsíc rozhodně nebylo málo. To si nemohl dovolit jen tak někdo. Bylo ale známo, že mnohé taneční školy, mezi nimi i ta Jelizavetina, mimořádně nadaným nemajetným žákům školné odpouštěly a používaly je jako reklamu. V pozdější době Jelizaveta založila baletní školu přímo při Národním divadle.

Během rekonstrukce Folies-Bergère ve stylu art deco se stala Jelizaveta Nikolská předobrazem pro plastiku na fasádě divadla, kterou provedl Maurice Picaud
Foto: Shutterstock

Jelizaveta Nikolská byla krásná žena, štíhlá jako proutek, a tak není divu, že měla řadu obdivovatelů i z řad umělců – maloval ji třeba Hugo Boettinger, její bronzová socha, již vytvořil sochař Emanuel Kodet, byla dlouhá léta v hotelu Alcron, který vlastnil další její ctitel architekt Alois Krofta. Stala se i inspirací pro věhlasného uměleckého fotografa Františka Drtikola, který nafotil i její svatbu s Cámarou.

Byla vysoce uznávaná a respektovaná jako tanečnice i pedagožka. Nicméně to prý byla žena egocentrické povahy, s níž bylo mnohdy velmi těžké vyjít. Do sporu se dostávala s kolegy i nadřízenými, později, když byla sama šéfkou baletu v ND, tak i se svými podřízenými. V polovině 20. let ND právě po jednom takovém sporu opustila, krátce působila ve Vinohradském divadle a pak se přesunula do Paříže, kde se stala hvězdou pařížských revuí ve Folies-Bergère. Po boku Josephine Bakerové se objevila i ve filmu La revue des revues, který se natáčel v kulisách podniků Folies-Bergère, Moulin Rouge a Palace. Z Paříže zajížděla i do dalších evropských metropolí a na dva roky dokonce zakotvila jako šéfka baletu v Káhiře. Slavila tu velké úspěchy, když tančila polonahá v kulisách starověkých památek.

Poté se už vrátila natrvalo do Prahy, kde opět působila v Národním divadle. V době protektorátu se stala se šéfkou baletu a hrála také v několika protektorátních filmech. V tisku se psalo o rozvodu s Cámarou. Zda k němu skutečně došlo, není nikde potvrzeno, protože se spolu i nadále přátelsky stýkali. Jisté ale je, že spolu nebydleli. Felix de La Cámara se netajil nenávistí vůči bolševismu a veřejně sympatizoval rovněž s fašismem. Už v roce 1926 vstoupil do Národní obce fašistické Radoly Gajdy. Ve třicátých letech obdivoval španělského generála Franca a za protektorátu se stal členem nacionalistického hnutí Vlajka. Jeho konec je opředený legendami. Údajně měl být 8. května 1945 vyvlečen národními gardisty ze svého bytu, dovlečen na Kampu a tam zaživa upálen. Podle jiné verze se mu podařilo na konci války uprchnout do Španělska a poté do Venezuely, kde měl zemřít v roce 1952.

A Jelizaveta Nikolská? I ta s Němci kolaborovala. Prahu se jí podařilo i s matkou opustit ještě před příchodem Rudé armády. Jako ruské emigrantky by je čekal nejspíš sibiřský gulag, v tom lepším případě. Přes Německo a Spojené státy americké se dostaly až do Caracasu ve Venezuele. Zde se Jelizaveta měla věnovat pedagogické činnosti. Zemřela v roce 1955 na rakovinu plic, zlí jazykové ovšem zmiňují, že se upila k smrti. Možnou příčinou mohla být i kombinace obojího…

MOHLO BY SE VÁM LÍBIT:

První principálka českého kočovného divadla nebyla Češka, ale ani Němka

Zdroj info: Kovaříková, Blanka: První republika, 2022