po

Jak je možné, že na některé zvuky reagujeme všichni stejně husí kůží, trnutím zubů a mrazením za krkem? Proč  máme pocit, že nám upadne hlava, když někdo sune po dlaždičkách basu s limonádami?

Je to snad pro každého stejné, jen občas s nějakou drobnou obměnou.

Například takový polystyren sunoucí se s patřičným přitlačením po skle je něco, co člověku okamžitě způsobí doslova průvan v hlavě.

Cítí podivné trnutí spodní čelisti a následuje intenzivní potřeba inzultovat toho, kdo zvuk způsobuje, bez ohledu na to, kdo to je. Znáte?

Pakliže se ocitnu v obchodě ve chvíli, kdy právě skladník doplňuje limonády a vláčeje za sebou na kovové tyči navrstvené basy po dlaždicovém podkladu, vyluzuje zvuk, jenž by mohl být velice efektivním mučicím nástrojem, musím urychleně odejít až k pečivu, jinak bych mu tyč patrně vyškubla a zahodila směrem k chipsům. Divíte se?

Byl debil?

uMěla jsem strýce, který se velmi uboze, ale o to častěji bavil tím, že dělal druhým naschvály.

Nevím, co je to za hru vytočit někoho k nepříčetnosti, ale prosím. S oblibou si vypozoroval, co komu vadí, a pak mu to dělal. Často jsem litovala tetu. Ale – její volba.

Ve společnosti tohoto muže „žaludské eso“ jsem byla jednou na obědě a byla z toho rodinná aféra.

Bylo mi třináct a mamince v restauraci na Proseku omylem sjela vidlička po talíři, přičemž se ozval zvuk – však víte.

Všichni reagovali hlasitým syknutím a maminka se omluvila.

Strýc zbystřil. Oči se mu rozšířily. Vypadal jako kočkodan.

„He, he,“ pravil a nepřetržitě několik minut se pak tenhle bazilišek bavil tím, že s dementním úsměvem hobloval vidličkou svůj talíř, přičemž úplně zapomněl, jsa zabrán do své nové zábavy, že mu stydne řízek.

„Ale no tak, Bořku,“ ozvala se tiše teta zoufale se usmívajíc, čímž se pokusila otočit jeho úchylku v žert. Marně.

S výrazem chovance psychiatrické léčebny svou činnost nemínil opustit. Podívala jsem se na maminku, která znechuceně odložila tři čtvrtiny svého hejka.

Přišlo mi jí líto. A bylo mi líto i tety, která se naprosto evidentně styděla až za hrob.

Ano, jistě. Chtěla jsem říci: „Ale strýčku, zanech již toho, vždyť ostatním to není příjemné".

Nevím, jak to přišlo, že to znělo doslova jako: „Přestaň, ty debile jeden debilní!“

Statečně jsem se vztyčila. Číšník se otočil. Lidé vzhlédli od svých porcí. Strýc odložil vidličku. Maminka vstala. Teta vstala. Já si sedla.  

Na pět let jsem naši rodinu zbavila strýce Bořivoje. Ani teta nepřijela. Ptám se – byl debil?

Možná vám bude připadat, že jsem se chovala jako spratek, ale co jsem měla dělat?

Uplynula dlouhá doba. Asi bych dneska reagovala jinými slovy, ale emočně bych na tom byla určitě podobně. Vadí mi to stále stejně.

Přemýšlela jsem nedávno, čím to je, že tyhle zvuky rozčilují každého bez ohledu na věk, pohlaví, barvu kůže, sexuální orientaci i politickou příslušnost. Pídila jsem se po nějakém výzkumu. Našla jsem toto:

Představte si, že tohle téma trápí lidí už od dob Aristotela!

Ovšem seriózní výzkum byl proveden v roce 1986. Tehdy poslouchalo 25 dobrovolníků hitparádu těch neodpornějších zvuků.

Později byly z těch „vítězných“ odfiltrovány nevyšší frekvence a… NIC. Stále k nesnesení.

A tak se výzkumníci rozhodli odfiltrovat naopak frekvence nízké 3-6kHz a… VIDA, najednou se zvuky staly zcela neškodnými pro lidské nervy.

Čili to, co nám vadí, není výška těch „tónů“. Problém je opačný. A to ještě není všechno. Vědci porovnali nejhorší zvuky s mnoha zvuky z přírody a víte, kde našli 100% shodu? U varovného vyřvávání makaků!

A nakonec hitparáda

Určete své tři favority

  • 1 – Trojzubá motyčka o školní tabuli
  • 2 – Polystyren o okenní tabulku
  • 3 – Vidlička o talíř
  • 4 – Basa limonád o dlaždice
  • 5 – Vyškrabování kastrolu hliníkovou lžící

Máte vlastního favorita?

Reklama