Když se Jiřina seznámila se svým současným manželem, ani ve snu ji nenapadlo, že by se mohla znovu zaláskovat. Kdepak. S prvním mužem si prožila hotové peklo a sama sobě dala závazek, že už nikdy více žádný chlap nepřekročí práh jejího domu.

 

Člověk míní, život mění...

 

Petr se ukázal jako výborný, chápající kamarád, ve kterém Jiřina našla nejen oporu a pochopení, ale také úžasného společníka pro svého dvouletého chlapce.
“Bylo až neuvěřitelné, jak rychle se s Honzíkem sblížili. Syn si Petra doslova zamiloval a byl jím jak posedlý. Když jsem ty dva spolu pozorovala, jak si hrají, měla jsem pocit, že pozoruji otce a syna...“

 

Jiřina přiznává, že Honzíkova láska k Petrovi, byla asi tím hlavním spouštěčem její zamilovanosti.
“I přesto, že jsem sama sobě přísahala, že už nikdy, nikdy nedopustím to, abych se zamilovala, jednoho krásného dne jsem si musela přiznat, že Petr je pro mě daleko víc než jen pouhý kamarád.“

 

Petrovi city k Jiřině byly už dávno za hranicí pouhého kamarádství a tak jejich lásce nestálo nic v cestě.
“Po dlouhé době jsme si s Honzíkem opět mohli vychutnávat ten krásný pocit úplné rodiny. Snad během měsíce Honzík začal Petrovi říkat „tati“ a já byla šťastná jako snad nikdy v životě.“

 

Po půlročním soužití si byla paní Jiřina jistá, že Petr bude nejen dobrým mužem, ale především výborným otcem Honzíka. A tak když se jednoho večera objevil Petr v ložnici s růží a prstenem, Jiřina ani na moment nezaváhala a řekla „Ano“.

 

„Do chvíle, než se nám narodila Erika, bylo naše manželství jak z filmového románu. Opravdu, neměli jsme žádný problém, žádná skvrna nekazila naše manželství a já si tehdy s pozitivním těhotenským testem v ruce říkala, že je to to nejkrásnější, co se nám mohlo stát...“

 

Bohužel v momentě, kdy se narodila Jiřině a Petrovi dcera Erika, rodinné soužití utrpělo první ránu.

„Honzík byl náhle mému muži na obtíž. Peskoval ho za věci, kterým se dříve smál, volný čas věnoval jen Erice a patřičně dával všem najevo, že Erika je jeho vlastní dítě.“

 

Jiřina s Petrem několikrát o tomto problému hovořila. Snažila se najít řešení, promluvit si s ním o tom, zda si uvědomuje, jak moc ubližuje nejen Honzíkovi, ale i jí. Petr se však jen vždy usmál a řekl, že to jsou výmysly.

 

„Čas plynul a Honzík se opravdu stal pro Petra pátým kolem u vozu. Syn nechápal proč, jen se mě stále ptal na to, zda ho má tatínek ještě rád... Byly to hrozné chvíle, ale nejhorší bylo, že Petr k tomuto svému chování zůstával chladným. Neměl zájem o tom mluvit, probrat to se mnou, a dokonce mi odmítl i společnou návštěvu psychologa.“

 

Když byl Erice rok, byla to Petrova princezna obklopená dárky, obklopená láskou a něhou. Jiřina se vždy snažila svoje city dělit mezi obě děti stejně, ale jak sama říká, Honzíkovi vynahradit Petrovu lásku zkrátka nedokázala.

 

„Nejhorší je, že jsem nevěděla, jak mám Honzíkovi vysvětlit fakt, že dříve si s ním táta hrál a mazlil, a nyní ho sotva pozdraví. Kdyby měl biologický otec o syna zájem a byl normálním otcem, možná by celá věc byla jednodušší, bohužel, ani jsem nevěděla, kde můj exmanžel žije...“

 

Situace nakonec dopadla tak, že Jiřina s Honzíkem začala pravidelně navštěvovat dětského psychologa, který jasně řekl, že chování nevlastního otce se velmi negativně odrazilo na chlapcově psychice.

 

Ani po tomto sdělení odborníka však Petr svůj postoj k Honzíkovi nezměnil a ani neměl snahu o hledání řešení. „V této chvíli zvažuji rozvod. Obávám se totiž, že stávající manželství může Honzíkovi jeho problémy ještě prohloubit... Je mi však jasné, že rozvod bude pro mě bojem. Bojem o Eriku a hrozně se bojím, aby mé rozhodnutí rozvést se, zase neublížilo dcerce... Nevěřím totiž, že Petr bude vůbec schopný reagovat a chovat se jako dospělý muž, a už vůbec nevěřím, že bude ochotný nechat Eriku v mé péči. A věřte mi, že pouhá představa, že nebudu mít holčičku u sebe, mě přivádí za hranice čirého zoufalství... „

 

Děkuji za rozhovor