Po několika dost šílených zkušenostech s chlapama jsem našla toho Pravého. Aspoň jsem si to myslela až do té doby, co se ke mně nastěhoval. Na jednu stranu jsem byla ráda, že nebudu muset platit dost vysoký nájem sama a že budeme víc spolu, ale začaly se projevovat různé věci. Například to, že on si dělá a chodí, kam se mu zachce, aniž by uznal za vhodné mi něco říct. Takže ve výsledku já sedím večer po práci doma a čekám na něj s večeří a on nikde. Když začnu být nervózní, kde je, tak mu volám nebo píšu SMS a on že je s klukama někde.
Nevím, jestli jsem to dobře vysvětlila. Mně nevadí, že jde někam s klukama, ale že neuzná za vhodné mi o svých plánech říct, takže já si vůbec nemůžu nic naplánovat. Někdy mi třeba řekne, ať přijedu za ním, ale spíš ne. Nebo se mi ani nechce. Jinak to ale mezi náma klape docela dost, dokonce mě už představil svým rodičům, takže spolu normálně chodíme. Taky docela hodně pije, když jde ven, ale není to žádný alkoholik, to zas ne.
Vím, že některé holky tady mají asi větší problémy, ale mně tohle dost trápí a nevím, co si mám o tom myslet. Když se s ním o tom chci bavit, tak se jen směje, že jsem stíhačka, ale tak to není. Jen chci být součást jeho života a ne jen spolubydlící. Díky za každou radu.

Danny