Foto: Archiv Ráchel Skleničkové

Nedávno jste oslavila narozeniny. Přála jste si k nim něco?
Mám pocit, že se mi v životě stalo tolik krásného a spontánně jsem od něj dostala tolik dárků a splněných snů, že jsem vlastně ani nevěděla, co dalšího si přát. Jediné, co jsem chtěla bylo, abychom se jako rodina sešli a užili si společnou grilovačku. A taky jsem vlastně měla jedno hmotné přání, což byly delší sportovní kalhoty.

Co k těm splněným snům například patří?
Možnost zahrát si se slavnými osobnostmi v takových síních, jako je Smetanova síň nebo Rudolfinum. Další věcí je možnost hudbu nejen interpretovat, ale i skládat. Třeba teď skládám hudbu k úžasné dětské knížce, která má brzy vyjít jako audiokniha. Jmenuje se Kamarád Jak a je od Marie Noskové. Potom se mi splnil sen jet na Erasmus do Finska a poznávat tam jejich zvyky a kulturu. Úžasné je, že můžu přijít do knihovny, vzít si jakoukoli knížku a číst si v ní jako každý jiný člověk. To jsem si dřív nedokázala vůbec představit. Umožňuje mi to speciální přístroj OrCam, který jsem dostala letos čtvrtého února.

Jak jste s knížkami z knihovny musela manipulovat předtím?
Musela jsem si je donést domů a vložit do skeneru, takže to byl o dost složitější proces.

Co dalšího OrCam umí?
Super je rozpoznávání bankovek a barev. I když s těmi je to složitější. OrCam mi třeba řekne hnědá oblast, ale už neřekne, že je to bílá s hnědými proužky. Potom taky umí rozpoznávat obličeje lidí, které si nafotí a uloží do paměti, takže člověk třeba může poznat, jestli se mu do bytu snaží dostat opravdu pošťák a ne nějaký lupič.

Jak rozlišují nevidomí lidé bankovky, když nemají OrCam?
Podle délky. Někteří mají velmi dobrý prostorový odhad a pamatují si, že kratší je stovka apod. Já v tom nejsem nejspolehlivější, takže jsem používala šablonku. Nevidomý vloží bankovku pod takový jazýček, přehne ji a podle toho, k jaké rysce sahá, pozná, co je to za peníze. Je to taková odměrka na bankovky. Šablonka má ještě takové plastové okénko, které může třeba úředník přiložit na místo, kde se má nevidomý podepsat. Vyrábějí se už dlouhá léta, takže mají měrku i na dvacetikorunu.

Ráchel Skleničková očima redaktorky
V diáři jsem měla napsáno, že se mám s Ráchel sejít v jednu hodinu v kavárně u ní ve škole. Dorazila jsem na místo a prostřednictvím telefonu následně zjistila, že Ráchel si zapsala až třetí hodinu. Jedna z nás to prostě popletla. Nakonec jsme se sešly o půl hodiny později na jiném místě a Ráchel se mi hned na začátku omlouvala za své oblečení. Chtěla se ještě stavit doma, lépe se obléknout a upravit, když je to prý rozhovor pro ženský magazín. Naštěstí ji uklidnilo, že já bych se svou pruhovanou košilí na červeném koberci taky zrovna neobstála. Z rozhovoru bylo moc příjemné, a hlavně upřímné povídání, ve kterém nechyběla témata jako muži či oblékání. Když je to tedy pro ten ženský magazín.

Jaké další pomůcky vám usnadňují život?
Určitě vysílačka VPN, která komunikuje s vysílači po Praze i jiných městech. Má šest tlačítek. Jednička rozeznívá majáky nad vchody do metra nebo veřejných budov, jako jsou úřady, knihovny, školy apod. Dvojka jsou dodatečné informace. Třeba v metru mi to hlásí, který eskalátor jede nahoru, který dolů a který stojí. To je pokaždé jiné. Trojka způsobí, že tramvaj nebo autobus nám řekne číslo linky, směr a konečnou. Čtyřka je velmi kouzelná, protože rozsvítí řidiči světýlko, které ho upozorní, že nastupuje nevidomý člověk. Pětkou se zapíná klepání u semaforu tam, kde je třeba z důvodu šetření energií vypnuté.

Šestka občas funguje na elektrické stojany autobusových zastávek. Řekne, jsme zastávka tolik a tolik, jezdíme tam a tam a nejbližší autobus přijede v tuto hodinu. Musím říct, že můžeme gratulovat Praze a celkově České republice, na jak vysoké úrovni jsou tu služby pro nevidomé, a proto se můžeme po městě pohybovat docela lehce. Třeba v Helsinkách platí, že čím rušnější křižovatka, tím je pravděpodobnější, že semafor nebude ozvučený. V berlínském ani helsinském metru jsem nenašla pásy, které by mě vedly podél kolejí a mohla bych být klidná, že do nich nespadnu. U nás jsou pruhy na podlaze ve většině stanic a dodávají nám obrovský pocit bezpečí.

Jak rychle jste se ve Finsku zorientovala?
V každém novém prostředí je to časově náročnější. Čtyři měsíce v roce je tam navíc sníh, ke kterému mám hodně rozporuplný vztah. Koulování a sáňkování je super, ale taky kvůli němu splyne rozdíl mezi chodníkem a silnicí. Vidící člověk už za deset dní ví, jaký chleba je dobrý, které obchody jsou nejlepší, kde je nejbližší hospoda nebo jak jezdí dopravní prostředky. Já na to měla celý měsíc. Naštěstí mi škola přidělila spolužačku asistentku, které dávala patnáct euro za hodinu. Ve Finsku je to jinak než u nás. Nevidomí mají od státu přiděleného asistenta, kterého mohou využívat dvacet hodin měsíčně a on je za to placený. Nevidomí tam taky dostávají velikou podporu od státu, ale musí si platit dost věcí sami. V Česku dostáváme méně peněz, ale zase jsou slevy ZTP.

Do jaké míry se dokáže pohybovat sama po Praze?
Mám asi pět šest vychozených tras, které jezdím hodně často. Je to škola, knihovna, kostel, pár hospůdek. Jinak se po Praze orientuju takzvaně na ptačku, což znamená, že když nevím, tak se zeptám. Používám navigaci, takže vím, v jaké jsem ulici, ale potřebuju se doptat, kde přesně je ten obchod. Musím říct, že ve srovnání s mým dospíváním, se lidé v Praze vyznají daleko méně. Technologie dělají své, takže většinou vytáhnou telefony.

Jak se k vám chovají cizí lidé. Jsou ochotní vám pomoci? 
Je to člověk od člověka. Ale časté je, že mají tendenci mi říkat, jak vypadám a že jsem strašně krásná. Je potěšující, že mají potřebu mi zalichotit.

Vodícího psa kvůli alergii nemáte…
Nejen proto, asi mám blok. V dětství mě jeden pokousal. Navíc je s nimi docela dost starostí. Musí se venčit, chodit s nimi k veterináři apod.

Foto: S přístrojem OrCam (ČVUT)

Žijete pořád s bratrem?
Ano, to se nezměnilo. Bydlíme blízko Kunratického lesa. Občas si do něj vyrazím i sama, protože mám několik prochozených tras.

Nelezete si na nervy?
Já jsem věčně pryč a on je věčně zalezlý doma. Občas se stane, že chtě nechtě ho musím poprosit o pomoc, protože mi něco spadlo, nemůžu něco najít, ale on je laskavý. Když dělá jídlo, zeptá se, jestli chci taky. Jinak si každý jedeme po své linii, jsme spíš spolubydlící.

Nevadí mu, když cvičíte?
Dřív měl hodně řečí, že to nemá melodii a že je to hlasité, ale už to snáší líp. Já taky musím vydržet, když si pozve kamarády a jsou hodně hluční.

Jak to vůbec máte s muži, myšleno partnery?
Chodila jsem s vidícími i nevidomými, ale zatím nejlepší zkušenost jsem měla s nevidomým člověkem. Měla jsem pocit, že jsme na stejné vlně, jsme si víc rovnocenní, řešíme podobné problémy. Ale pořád ještě čekám, co mi život přinese.

Třeba prince na bílém koni?
To ne, vím, že takoví neexistují. Ale ráda bych člověka, se kterým bych založila rodinu.

Liší se u vás možnosti seznámení, nebo vás klasicky někdo osloví v baru apod.?
Nevidomý člověk si do baru asi sám nevyrazí, a když je s kamarády, tak tam panuje určitý ostych. Ale s jedním pánem jsem se seznámila třeba tak, že mi pomohl do metra. Dali jsme se do řeči a on mě pozval na kávu. Jinak jsou různé akce speciálně pro nevidomé, zážitkové víkendy apod. Na druhou stranu je třeba se neizolovat ani od vidících.

Čím vás muž zaujme, když chybí zrakový vjem?
Měnilo se to s věkem. Když jsem byla mladší, líbili se mi muži s hlubokým hlasem, jistým krokem a silným bicepsem.

Takže jste každému nejprve osahala biceps?
Není to těžké. Muži mi nabízejí rámě, takže si ho ohmatám zcela legálně. Jinak mě muži zaujmou vůní, dechem, ale nejdřív hlasem. Jsem hodně sluchový typ. Přijde mi to jako nejspolehlivější dálkový smysl. Na čich se tolik nesoustředím. Čím jsem starší, tím víc vnímám, jestli to není hrubián, jestli umí být i něžný. Na druhou stranu nemusím až příliš cituplné a zženštilé typy. I s takovými jsem se setkala, protože umělecká branže je na ně bohatá.

Jak řešíte úpravu vzhledu?
Na vystoupení si buď zajdu k vizážistce, která mě učeše a nalíčí, nebo poprosím bývalou spolužačku. Mamka mě naučila, co k čemu pasuje, na co si dát pozor. Ale taky se mi stane, že mám někde flek a nevím o tom. Bohužel jsem byla dlouho vychovávaná v tom, že je to ostuda. Ale není. Jen nevidomý na to prostě musí víc myslet a poprosit třeba kamarádku, protože se nemůže zkontrolovat v zrcadle.

Ženy mívají problém se sebevědomím? Týká se to i vás?
Řeším to pořád. Nedávno jsem byla na kurzu energetické priority, kde nás učí se sebevědomím pracovat. Takže svoje sebevědomí objevuju a učím se ho mít.

Dokážete si představit samu sebe?
Hmatem a citem asi ano. Subjektivně vnímám svoje tělo, ale možná se představuju hodně zevnitř.

Ještě studujete?
Ano, měla bych do konce příštího akademického roku. Státnice budou v roce 2021. Rozložila jsem si totiž ročník na dvě části, ještě v době, kdy jsem nevěděla, že bude nějaká karanténa. Teď jsem za to opravdu vděčná, protože bych trnula, jak to bude s mým absolventským koncertem, státnicemi apod.

Pořád jste jediná nevidomá studentka na AMU?
V současné době jsem tam jenom já, ale další nevidomí studují třeba na JAMU v Brně.

Foto: S Tomášem Klusem (Profimedia)

Trvají vám věci déle než spolužákům?
Určitě, ale profesoři s tím počítají. Penzum věcí, které musím zvládnout, naštěstí zvládnu, ale mám méně repertoáru než moji spolužáci. Oni nosí každou hodinu něco nového, studují skladby jako na běžícím páse, což nezvládnu. Ale profesoři jsou shovívaví a mají se mnou trpělivost.

Kolik hodin denně se věnujete hudbě?
Čtyřiadvacet? To asi ne, ale je to hodně času. Tři až čtyři hodiny denně hraju na klavír, ale i když jdu třeba do lesa, přehrávám si skladbu alespoň v hlavě. Stejně tak při vaření a dalších každodenních činnostech.

Je podle vás hudba spíš o talentu, nebo o píli?
Asi ani o jednom. Talent a píle jsou další dva podpůrné pilíře, ale pilíř, který je nejdůležitější a nešlo by to bez něj, je láska k hudbě, nadšení pro ni a vášeň. Člověk, kterého hudba nezajímá, může mít talent i píli, ale k ničemu to není. Láska a píle může někdy stačit, když se člověk smíří s tím, že nedokáže to, co někdo jiný. Měla jsem žáčka se sluchovými problémy, ale s citem pro rytmus a láskou k hudbě. Vždycky se hrozně těšil, rozběhl se ke klavíru, ale Ovčáky, čtveráky zvládnul třeba až za tři měsíce. Stejně jsem ho ráda učila, protože bylo cítit zapálení.

Co kromě vážné hudby posloucháte?
Mám ráda folklor, třeba skupinu Asonance. Poslouchám i filmovou hubu Johna Williamse. Líbí se mi i jazzové skladby a u vína si s přáteli s radostí zahraju Život je jen náhoda. Snažím se být hodně všestranná.

Jak to máte s černým humorem?
Víte, proč mají nevidomé děti rády makové housky?

Protože na každé je jiná pohádka?
Přesně tak. Neznáte ještě nějaký, že byste mi obohatila sbírku.

Bohužel. Vy máte sbírku?
To úplně ne, ale když nějaký vtip slyším, tak se snažím si ho zapamatovat. Určitě se neurazím, když ho někdo v mé společnosti řekne. Ještě mě napadá, jestli víte, jak nevidomému způsobíte klaustrofobii?

To netuším.
Strčíte mu hůl do kýblu. Ale abych se vrátila k otázce. Černý humor mi absolutně nevadí, o dost horší je, když mě lidé přehnaně, až hystericky litují. Věty typu Slečno, jak to můžete vůbec zvládnout, já vás tak lituju. Lidé si začnou představovat, jak by se cítili, kdyby přišli o zrak. Neuvědomují si, že jsem se jako nevidomá narodila a nikdy jsem nepoznala, jaké to je vidět. Lidé, kteří ztratili zrak během života, mohou mluvit jinak a některé přepadají deprese. Každá varianta má plus a minut. Moje plus je, že nemít zrak je pro mě v uvozovkách normální a minus, že nemám zrakové zkušenosti a všechno se učím pomaleji.

Jak vás zasáhla pandemie koronaviru?
Měla jsem štěstí a karanténa mi prospěla. Pracovala jsem z domova, uklidnila jsem se, odpočinula si. Bylo to pro mě velmi obohacující období. I když mě samozřejmě taky poléval strach. Ale mám dojem, že jsem koronavirus prodělala už v lednu a v únoru, kdy jsem měla dvě takové mimozemské chřipky za sebou. Vím, že hodně lidí se to negativně dotklo, ovlivnilo to jejich příjmy, ale já jsem měla nehorázné štěstí a taky jsem měla nějaké peníze našetřené. Během karantény jsem se učila vařit a zjistila jsem, že mi to jde mnohem lépe, než jsem si myslela. Pekla jsem kuře na různé způsoby podle známých receptů, smažila chleba ve vajíčku. Dělala jsem pečenou rybu, šunkofleky nebo husté polévky v pomalém hrnci – čočkovou, zelňačku, česnečku. Zjistila jsem, že všechno jde, když se chce.

O Ráchel Skleničkové (28)
Ráchel Skleničková se jako nevidomá narodila, ale svůj hendikep zvládá statečně. Nebrání jí ani v tom, aby budovala hudební kariéru. Vystupovala například na Pražském jaru nebo po boku hudebníka Mekyho Žbirky, který pro ni napsal duet. Od čtyř let hraje na klavír, kromě toho také zpívá, vyučuje a vlastní hudbu i skládá.

Čtěte také:

Reklama