Vdávala jsem se před 24 lety, ve 24 letech, narozená jsem 24. a můj syn také, to jen jako perlička. Svatbu jsme měli na úřadě i kostele a z toho kostelního obřadu mám nezapomenutelnou vzpomínku. Začalo to tím, že na mě  zapomněli s jídlem, takže až do svatební hostiny jsem zůstala o hladu.

V té době jsem na každé ruce nosila dva prstýnky. Při svatebním dni jsem prstýnky z levé ruky přestěhovala na pravou a vyrazila k oltáři. Po krásném proslovu pana faráře jsem manželovi pro prstýnek nastavila místo levé ruky pravou. Jen se na mně podíval a utrousil: „Tam je obsazeno“. Já jsem v tu chvíli dostala takový ten záchvat smíchu, který nejde zadržet. Schovávala jsem obličej do kytice, aby nebylo vidět, že se v tak závažném okamžiku směju, pan farář se ode mne smíchem nakazil a radši se otočil k oltáři. Když jsem to viděla, smála jsem se ještě víc, až se mi třásla ramena, a babči, které to viděly ze zadních lavic, si libovaly, jak je ta svatba dojemná a nevěsta pláče.

To, že na mne pan hostinský vyklopil celý tác panáků, protože se smekl a nevěsta byla cítit jako dobře zavedený lihovar, svědek cestou ze svatební hostiny chtěl stále vystupovat z auta, že to dojde pěšky (25 km), a třikrát jsme ho vezli na nádraží a třikrát se nám vrátil, že je mu s námi dobře (odjel až za dva dny)... to už byla jen třešinka na dortě.

Libuše

---------------------------

Milá Líbo, tak teď se tu směji já, až se mi otřásají ramena. Vidím to úplně v reále - smích, který nejde zadržet a navíc v tu nejnevhodnější dobu, to je něco, na co se nedá zapomenout. Díky za Tvůj příspěvek.

Krásné upršené sobotní odpoledne přeje všem čtenářkám víkendová editorka

Reklama