Tak jsem zase nějak přešlá...
Příběh, se kterým se mi svěřila jedna mladá žena, mě tak nějak rozlítil...

Nedávno jsem navštívila po několika měsících dlouholetou známou. U kávy jsme rozebíraly starosti i radosti všedních dnů.
Nedávno oslavila třicítku. Vdávala se hodně mladá, v devatenácti letech, jelikož musela. Mládí si skoro neužila. Stále si namlouvala, jak je šťastna, jaké má skvělé manželství, milého a pozorného muže. Ale každý dnes vidí, že moc spokojené manželství dosud neměla a bohužel už mít nebude. Těžko se to změní k lepšímu. Její manžel neustále vysedává po hospodách, doma jí s ničím nepomůže, na všechno je sama … i na dítě.
A tak není divu, že si našla milence. Ona, která byla vždy věrna svému muži, o kterém si ze začátku myslela, že je to ten nejbáječnější muž na světě. Tvrdila, že nevěra je podlá věc a odsuzovala každého, kdo něco takového udělal.
Nyní jsem na ní koukala s vytřeštěnýma očima a nezmohla jsem se na slovo. Nevěděla jsem, co na to říct. Na jednu stranu jsem ji chápala, na druhou stranu jsem ji odsuzovala a bylo mi najednou tak nějak jejího manžela líto.

Začala vyprávět příběh, který se podobal románku z televizních seriálů.
Trvá to již půl roku. Je jen o něco málo starší než ona. Shodou okolností také „nešťastně ženat“, děti asi tak stejného věku. Ze začátku v tom bylo jen takové vzrušení, touha a chtíč po někom jiném. Zkusit něco nového, zakázaného… Scházeli se skoro denně. Vždy v tom hrál pouze čistě sex. Až potom po čase se z toho začalo vyvíjet něco víc. Nechtěla si vůbec připustit, že by toho člověka mohla nějak milovat, cítit k němu patřičnou náklonnost.
A stalo se. Vyvinul se z toho vážný vztah.

A potom to nedostala. Jeden, dva, tři dny, týden… Místo toho se dostavily ranní nevolnosti. Těhotenský test prokázal graviditu.
Co teď? Ačkoli se intimně stýkala i se svým manželem, především se však stýkala s milencem. Pravděpodobnost, že to dítě není manžela, byla velká. Nezbývalo nic jiného, než se objednat na kliniku… Již podruhé. Celkem potřetí. Jednou dobrovolný potrat, podruhé samovolný. Nyní potřetí, opět dobrovolný. Jenže v tomto případě nechat si dítě, bylo absurdní.

Na klinice měla být již v sedm hodin ráno. Poprosila mě, jelikož po propuštění měla mít zajištěn odvoz, zda bych pro ní potom nepřijela. Manželovi to říct nemohla a tomu, s kterým pravděpodobně to dítě počala, říkat nechtěla, jelikož si řekla, že tento vztah ukončí.
Ačkoli jsem z toho měla strašný pocit a žaludek se mi zvedal, slíbila jsem jí, že pro ní zajedu. Nemohla jsem jí v tom nechat.

Zrovna pršelo, když jsem parkovala před klinikou. Přijela jsem o pět minut dřív.
Seděla jsem v čekárně a skrz okno jsem pozorovala dešťové kapky. To prší slzy nenarozeného dítěte. Ani nevím, jak mě ta myšlenka napadla. Bylo mi z toho nějak smutno. Po chodbě kráčela nějaká mladá žena s mužem. Bylo mi hned jasné, odkud jdou. Po chvíli za nimi kráčela další žena…. Koukala jsem za nimi a bylo mi všelijak…
Přemítala jsem nad tím, jak je ten život nespravedlivý…

Jsou mezi námi ženy, které touží po dítěti. Být jeho biologickou matkou. Nosit ho v sobě, pod svým srdcem. Ale bohužel jim to není přáno. Málokterá má to štěstí, že jí věda pomůže. A jsou také mezi námi takové, co se svého dítěte, ať již narozeného, či nenarozeného lehce vzdají, protože ho buď nechtějí, nebo z nějakého důvodu nemohou mít.
Vím, že v některých případech tomu není vyhnutí. Ale myslím si, že v dnešní moderní době, kdy existují určité ochrany a preparáty před nechtěným početím, by se tato skupina mohla snížit a k interupcím by vůbec nemuselo docházet. Je to smutná realita.

Ještě závěrem k mé známé.
Ačkoli prohlásila, že to již se svou známostí ukončuje, nestalo se tak. Nadále se s ním schází a je to čím dál víc vážnější…
Zda kvůli tomu rozbije své nešťastné manželství, které udržuje jen kvůli své dceři, zatím nevím. Ale jedno je jisté. Prožívá krásné období a je velmi šťastna.  

         
Reklama