Zdroj foto: Shutterstock
„Po dvou měsících vztahu s Radkem jsem se při povídání o našich koníčcích jen tak mimochodem zmínila, že jsem kdysi (asi před sedmi lety) dělala na docela dobré úrovni poledance. Vlastně nechápu, že jsem mu o tom nevyprávěla už dřív. Jsem na to totiž hodně pyšná, není to zrovna jednoduchý sport. Jeho reakce mě ale překvapila. Prohlásil totiž, že je to něco, co považuje za nedůstojné a že to vlastně sport podle něho ani není. Začala jsem mu okamžitě oponovat s tím, že to tedy rozhodně sport je a že si pravděpodobně ani nedokáže představit, jak moc náročný, načež mi řekl, že on dělal fotbal, takže nejlépe ví, co je a není náročné.“
„Bylo jasné, že se neshodneme, takže jsme to po chvilce dohadování přešli, ale zpětně mě nejvíce štve, že jsem se spíše nepostavila proti té části jeho názoru, že je to nedůstojné. Protože to je čistý předsudek. Přijde mi to stejně nespravedlivé, jako kdybych já jeho považovala za hloupého jen proto, že hrál fotbal. Je to stejně hloupý stereotyp. Pokusila jsem se to téma pak ještě jednou otevřít asi o týden později, ale Radek mi řekl, že už se o tom bavit nechce. Připadám si teď nevyslyšená a hlavně nepochopená. Nemyslím si, že je na tom něco špatného, a naopak se bojím, že se neumím smířit s tak zpátečnickým názorem jak z minulého století,“ říká Eva.
O komentář jsme požádali Mgr. et Mgr. Karin Wolfovou z portálu Terapie.cz:
Milá Evo, je skvělé, že si všímáte, jak Vám ve vztahu s Radkem je. Každý vztah se vyvíjí v čase. Na začátku se vyplatí mít oči a uši otevřené a být v roli pozorovatele, který si všímá, zda slova partnera jsou v souladu s jeho činy, zda jeho chování je v souladu s našimi hodnotami, přesvědčeními, světonázorem a potřebami. Minimálně prvních 6 měsíců byste měla jen sbírat informace a procesovat je přes své tělo, jak se v tom či onom, co se mezi vámi odehrává, cítíte. Pak teprve rozhodnout, zda je to vztah tzv. vážný. Do té doby, než ho takto vyhodnotíte, nic důležitého dohromady neplánujte a netvořte (dítě, společná hypotéka atd.). Je možné, že nakonec zjistíte, že se k sobě nehodíte.
Neznamená to, že by druhý měl být zcela totožný jako my, to by byla nuda. Ale kompatibilita a klidné prožívání okamžiku, kdy jste spolu, by měly hrát důležitou roli v rozhodování, zda do vztahu má pro mne smysl investovat mou energii a čas, anebo ne.
Po dvou měsících je ještě předčasné uvažovat o vztahu jako o trvalém. Využijte čas a trénujte svou všímavost. Pokud se něco podobného mezi vámi bude opakovat, opět budete svědkem toho, že partner bude znevažovat něco, co je nebo bylo pro Vás důležité, měla byste zpozornět. Navíc, když se o tom nechce bavit, může to znamenat, že Vás nerespektuje tolik, kolik byste ve zdravém a dospělém vztahu očekávala.
Pokud budete cítit, že by Vám pomohla konzultace s odborníkem, neváhejte se na nějakého psychologa či psychoterapeuta obrátit.
|
|
Zdroj info: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz
Nový komentář
Komentáře
asi bych to řešila jednoduše - na tu tyč bych ho vzala, ať si to zkusí. Ono se tam vyhoupnout už chce sakra fyzičku, několik sportovců, které jsem to nechala vyzkoušet, tak dali tzv. klobouk dolů. Jediný, který s tím neměl větší problém, byl horolezec. Ten je totiž taky zvyklej se někde držet třeba jen za jednu ruku, nebo vytáhnout svoje tělo někam výš vlastní silou... A bylo by po diskuzi. A nemusí ho tahat do poledance studia, stačí využít třeba při procházce jakékoliv workoutové hřiště, kde je tyč a těch už je v poslední době jak hub po dešti. Prostě mu jen tak mimochodem ukázat nějaký prvek a říct mu, ať to zkusí taky...
Ted mu vadi sport, priste to bude moc kratka sukne, nebo se usmejete na prodavace v samosce a on vym rovnou vyrazi zuby. Takto zacinaji vztahy s narcisty, manipulatory a nasilniky.
V životě by mne nenapadlo vyjadřovat se pohrdavě o něčem, co má můj partner nebo kdokoliv mě blízký rád. Pokud to je legální zábava, respektuji jeho chutě a zájmy. Považuji to za naprosto základní respekt a očekávám to samé. Můžu říci, že něco není můj šálek kávy, jistě. Ale říct milované osobě, že dělala pseudosport a ještě se chovala nedůstojně? No, mladej bude mít spíše problémy s tím, že je to dost sexy záležitost, možná bych se zaměřila na to, jestli to není zakomplexovaný žárlivec :D.
Pokud vás má někdo opravdu rád,tak je mu jedno jestli jste tým poledance,recitování básniček nebo paličkování.Nepodléhejme diktátu,který nám není vlastní.Je třeba si uvědomit vlastní hodnotu.
Jestli ti to vadí už teď, pusť ho do oběhu. Budou další věci, o kterých se nebude chtít bavit a budeš nevyslyšená pořád. Dva měsíce není taková ztráta času, a to už mu říkáš přítel?
"...dělala na dobré úrovni poledance". Na první pohled - hergot, co to je za sport? Aha! Pole dance.
Tanec na tyči. No dobře. Tak ona "to dělala" na dobré úrovni. Jéžišmarjá, tak se mu to nelíbí a odsuzuje tento druh pohybu. Ta ať se s ním rozejde. On ji považuje za blbku a ona jeho za pitomce. O takových blbinách se budou hádat pořád. ON je lepší. ONA je lepší. Kdysi mě kamarádka seznámila s fotbalovým fanouškem. Moc se mi nelíbil, ani mi neimponoval. Zeptala jsem se ho, jestli fotbal je to, jak těch 22 šílenců v červených trenýrkách lítají za jedním balonem. Proč si nekoupí každý svůj, když, jak známo, mají fotbalisté dost peněz. A zbavila jsem se ho.
Ja pred detma delala jak poledance tak dokonce exotic poledance, z toho by ho kleplo :-D (pro neznale jeto poledance na vysokych podpatcich a uz to fakt pripomina striptyz :-D ) tohle bych brala jako varovani, ze mu nezalezi na partnerce - nazor ano, ale tohle mi uz prijde jako shazovani neceho,na co je ona pysna
Klidne bych mu rekla co se rika o fotbalistech.Ze jsou to tupy buransti chlapi.
Řekla bych, že problém není v poledance, což je mimochodem neuvěřitelně náročný výkon, pokud to někdo fakt umí, ale v tom, že mladý muž promptně shodil něco, co jeho partnerka považuje za důležité. Já si osobně tedy zase myslím, že fotbal je trapný a 99% čutálistů by umřela během prvních dvou minut v rugby, ale třeba můj syn je velký fotbalový snaživec a já ho podporuji jako jeho největší fanynka. V životě bych mu neřekla, co si o kopání do balónu osobně myslím. Vztah mezi dvěma lidmi není o soupeření, ale o vzájemné úctě. Mohl klidně říci, že to není sport, který by se mu nějak líbil, na to má samozřejmě právo. Ale nemá právo na shazování něčeho, co je pro toho druhého důležité. Jakpak to bude vypadat když se Eva rozhodne, že by se k tomu chtěla vrátit? Bude chlapec doma blinkat pohoršením? Lidé by si měli uvědomit, že i slovy se dá velmi ublížit. Jak mám taky plno názorů, a ne všechny musím nutně ventilovat každému přímo do obličeje. To bych pak třeba sousedům řekla, že to jméno, co dali dceři, je snad nějaký druh pomsty za bolestivý porod či co. Ale jim se líbí, a když mě ne, není to jejich problém.
Taky nevím, kde je problém. Eva už to roky nedělá, sama říká, že to bylo "kdysi". Patrně nehrozí, že by se k tomu chtěla vracet. Je to minulost, uzavřená věc, není co řešit. Mládenec řekl svůj názor a dál se o tom už nechce bavit, asi mu to taky nepřijde jako něco, co by se muselo obden řešit a složitě rozebírat. Ale Eva je "nepochopená". Chudinka. Nevím, kde se tyhle ženské berou, na to snad musí být někde zvláštní líheň, nebo ty pseudoproblémy do článků vymýšlí někdo, kdo je málo placený a takhle se mstí.
Nechápu v čem je problém, ale asi jsem blba no. Eva mu řekla co kdysi dělala a on ji na to řekl svůj názor. Přece jí to nevyčítá, nenadava ani se nechce kvůli tomu rozejít... Prostě mají odlišné názory co se sportu týče... Vážně je to takový problém???