„Nevdala jsem se podle vašich představ, polibte si,“ tak takhle nějak reagovala Nikola na své okolí, když se známí i příbuzní podivovali nad výběrem jejího životního partnera.

svatba

Nikola byla krásná, blonďatá holka. Už na základní škole rostla do krásy a nebylo kluka, který by se za ní neotočil. Když nastoupila na střední školu, spočinulo na ní se zalíbením i nejedno oko profesora. Ona však měla oči jen pro jednoho. Pro Roma Romana.

Příběh zamilovaných

Roman byl Rom s modrýma očima, pěkný kluk. Kdo ho neznal osobně, tak by podle vzhledu ani nepoznal, že je Rom. Pocházel z celkem slušné, ale také velmi početné romské rodiny. Měl totiž ještě dalších sedm sourozenců.

Ať jsou předsudky v naší zemi vůči Romům jakékoliv, jedno jim upřít nelze, tito lidé drží velmi pospolu, rodina je pro ně posvátná. Málokdy uvidíte Roma bezdomovce. Raději se jich bude mačkat dvacet v jedné místnosti, než by jednoho vyšoupli ven.

Většina dětí romských rodin navštěvuje zvláštní školy, my se ale věnujeme Romanovi, a ten chodil do školy „normální“. Do kolektivu zapadal dobře. Učení mu moc nešlo, zato byl velmi zručný manuálně. Tuto svou zručnost projevil zejména na konci deváté třídy, když vyřezal krásnou dřevěnou sochu Madony a dal ji své spolužačce Nikole na rozloučenou. Zadívala se do jeho modrých očí a bylo to...

Začali spolu chodit na konci devítky. Oběma jim bylo necelých patnáct. Nikdo to dlouho nevěděl, na veřejnosti se moc neukazovali, ale lásku neutajíš, zejména pak v sedmitisícovém městečku, kde oba bydleli. Když se to dozvěděli Nikolini rodiče, mysleli, že ji přetrhnou. „Ale on je jiný“, snažila se svou lásku obhájit. „V čem je prosim tě jiný?“ reagovali rodiče. „Všichni jsou stejní, nadělá Ti sedm děcek a máš po životě!“  Ale Nikola se nedala. Chodila s Romanem dál, i když už nastoupila na střední školu a on se šel učit na truhláře.

Romanovi rodiče lásku svého syna nijak neřešili. V podstatě jim to bylo jedno. Nikola k nim začala, na truc svým rodičům, chodit čím dál častěji. Líbilo se jí, jak jsou veselí, bezprostřední… a jak vůbec nic neřeší. To u ní doma se pořád něco řešilo. Poslední dobou zejména to, že zanedbává školu a učení. Ale komu by se chtělo vstávat a učit, když u Romana doma je až do noci tak veselo.

V sedmnácti Nikola otěhotněla. Chtěla jít na potrat, když se to však Roman dozvěděl, reagoval slovy: „Potrat? To bych tě zabil.“ A tak si dítě nechala, vždyť bylo počato z lásky. Střední školu však už nedodělala a přerušila ji. Ke všemu ji ještě rodiče vyhodili z domu, neboť se za ni styděli. Oba pracovali na místním úřadě a nikdy se se známostí své dcery nesmířili. Lépe řečeno, možná by se i smířili, ale vliv okolí byl silnější: „Ta vaše dcera, to je hrozné, viďte, taková šikovná holka, to je mi vás líto…“ slýchávali.

Romanova rodina Nikolu přijala. „Místa je tu dost.“ Měli na konci města, v takové romské jakoby čtvrti, malý domek. Už z venku vypadal malý, a co teprve uvnitř. Roman spával v pokoji ještě se dvěma sourozenci, další čtyři byli v druhém pokoji, nejstarší dcera už byla z domu pryč. Rodiče spali v obýváku. Když se k nim těhotná Nikola nastěhovala, nabídli jim, ať si vezmou s Romanem obývák, že oni budou spát s dětmi v pokoji. Chvilku to tak šlo, jenže obývák byl průchozí, a tak když se sešlo celé početné příbuzenstvo, neboť oni se pořád scházeli, sedělo se v obýváku. V létě to šlo, to byl dvůr, ale přes zimu se na dvoře sedět nedá. A v obýváku se samozřejmě i kouřilo, což těhotná Nikola snášela dost špatně, ale byla zticha, protože byla ráda, že má střechu nad hlavou. A také že má svého Romana, který ji bezmezně miloval.

Koncem léta se Romanovi a Nikole narodila holčička Monička. Černovláska s modrýma očima. Krásná jako panenka. Nikolini rodiče se na ni nepřišli ani podívat, dcery se naprosto zřekli, nezajímala je ani ona, ani vnučka.  Po čase se Romanova rodina usnesla, že když už se to malé narodilo, měli by se vzít, a uspořádala pravou romskou svatbu. Byli pozváni i Nikolini rodiče a její mladší bratr. Nepřišli. Svatba byla velkolepá, nevěsta krásná, ženich také. Malá Monička už seděla v kočárku.

Asi po půl roce otěhotněla Nikola znovu. Říkáte si, proč nebrala antikoncepci? No protože na ni více neměla, než měla, a také, když už u ní Roman pilulky našel, tak je splachoval do záchodu. „Na co je bereš, když jsi jenom se mnou?“ byla jeho častá reakce. A tak je přestala užívat úplně. Škoda peněz spláchnutých do záchodu. Slíbil, že dá pozor. Nedal. A tentokrát byla opravdu zoufalá. Už tak stísněné podmínky, manžel, který jako truhlář nemůže najít práci, roční holčička v kočárku. Byla pro potrat stoprocentně rozhodnutá. Ale opět zasáhl Roman i jeho rodina. „Óóó, ty jsi naše, my děcka nezabíjíme, všechny je vychováme.“

Světlá chvilka přišla, když Roman přišel s tím, že sehnal bydlení v podnájmu v paneláku. Sice jen garsonku, ale konečně sami!  A tak se druhé dítě narodilo. Opět holčička. Romanka. Tentokrát se bouřlivá oslava nekonala. S jedněmi rodiči se nestýkali a druhé ani nezvali, protože by se do jejich prťavé garsonky s veškerým příbuzenstvem nevešli. Romanka se zapila jen v hospodě.

Stala se z nich celkem hezká rodinka. Roman měl tu a tam nějakou brigádu, Nikola brala mateřskou a hlavně si pomalu svého krásného Romana předělávala k obrazu svému. Žádné kouření v bytě, žádné neustálé slavení „něčeho“, i když dřív se ji to líbilo - a hlavně řešení. Řešení důležitých životních otázek.

Pár let to fungovalo, než začaly holky chodit do školy a Nikola si našla práci na poště. Roman byl stále bez práce, jenom sem tam brigáda, navíc se musel víc starat o holky, protože Nikola byla zaměstnaná. Romanovi příbuzní se mu začali posmívat, donášet mu, že Nikola se zastavila tam a s tím, ale hlavně mu začali vytýkat, že se jim vyhýbá, že se z něj stal gadžo a že se za „své“ stydí.  

Počáteční sexuální vášeň obou manželů brzy opadla (přece jen spolu chodili už od patnácti let) a život se dostával do stereotypu. Navíc prohlubující se názory dvou lidí, pocházejících z odlišných kultur, se začínaly projevovat. Nikola neměla za kým jít, s rodiči stále na bodu mrazu, ani jedna strana neudělala první smířlivý krok, a Roman chodil čím dál častěji za svými. Jednou přišel domů s tím, že se nastěhují zpátky k jeho rodičům, že se uvolnil dětský pokoj a nebudou muset zbytečně platit nájem za bydlení. Po bouřlivé debatě a přemlouvání (zejména asi v noci) Nikola nakonec souhlasila. Hlavně kvůli penězům, kterých se jim nedostávalo.

Happy end

Nikoliny spolupracovnice na poště si klepaly na čelo. „Nikolo, nedělej to, nějak se s penězi uskromníš.“ Opět si nedala říct. „Je to můj manžel, jdu za ním.“ Říká se, že chlapi mají mozek v kalhotách, v tomto případě ho tam ale možná měla Nikola. Sotva se přestěhovali k Romanovým rodičům, ani ne po půl roce znovu otěhotněla. Odešla z pošty a už se tam ani nikdy nevrátila.

Chtěla si Roma Romana předělat k obrazu svému, nakonec si on předělal k obrazu svému ji. Zapadla do jejich komunity až po uši, snad proto, že vlastní rodina ji zavrhla, snad proto, že neměla kam jít. Když ji dnes potkáte, z krásné holky se stala předčasně zestárlá ženská s cigaretou v puse a už čtyřmi dětmi na krku. Pořád se ale směje a „nic“ neřeší. Vlastně je šťastná. Jako by stále všem říkala: „Polibte si!“

Čtěte také: