Děti se nebojí toho, že dostanou špatné známky na vysvědčení, ale reakce jejich rodičů. Často z obavy před tresty a křikem přemýšlejí, že se už domů ani nevrátí či hledají jiná řešení. Jejich obavy mohou vést dokonce i k sebevraždě.

Dětem totiž podle neurologa MUDr. Martina Jana Stránského chybí životní zkušenosti, na jejichž základě se vytvářejí v mozku cesty k sebereflexi. Nemají potřebný širší nadhled, proto na všechno nastavují falešnou finalitu. Díky tomu jsou náchylné k absolutním řešením i na velmi malé, z pohledu dospělých často i banální, opakované popudy. K nim může patřit například tlak rodičů na školní výsledky vycházející z nějakého ideálu dospělých o životě jejich dětí.

Stránský„Známka slouží k hodnocení postupu žáka podle obecně zvolených měřítek. Jde-li o známku na vysvědčení, považují ji rodiče za jakési vyjádření toho, jak je nebo není jejich dítě dobré. Jenže tato představa je v našem systému výuky absolutně mylná,“ tvrdí MUDr. Martin Jan Stránský, neurolog z Polikliniky na Národní v Praze.

Podle něj není správné známkovat žáky za to, jak úspěšně se dokázali např. nabiflovat znalosti, které beztak najdou snadno kdykoli na internetu. Tím, co by se  mělo hodnotit, je jejich snaha využívat vlastní potenciál, schopnost přemýšlet, diskutovat, řešit problémy a učit se z vlastních chyb. Jenže za chyby se v tradiční škole trestá zhoršenou známkou. „To je špatně, protože právě ty nutí neuroanatomicky a neurobiologicky mozek k tomu, aby propojoval různé trasy a rostl. Když dám do tunelu s kontrastní látkou dva dospělé, z nichž jeden se učil převážně biflováním a druhý měl možnost porovnávat a o věcech diskutovat, mozek druhého se rozsvítí jako vánoční stromeček a prvního nikoli. Ten člověk má nižší IQ a když se dostane do stresu, nereaguje přiměřeně a neumí dobře řešit problémy. Podle mne by tedy úlohou školy mělo být nejen vzdělávat, ale také učit děti, aby poznali vlastní mozek. A tomu by také měla odpovídat forma výuky a jejího hodnocení v průběhu roku i na vysvědčení,“ konstatuje lékař.

Dítě je podle neurologa Stránského nejkreativnější organismus na Zeměkouli. Mozek dítěte neustále hledá a touží po odměnách. Proto je pro něj tradiční škola často vězením a příčinou psychického traumatu z toho, že za chyby, tedy i za špatné známky na vysvědčení, bude vždy potrestané. „To je nesmysl. Dítě si velmi rychle osvojí pozitivní systém hodnocení a je velký rozdíl mezi jedincem, který vyrůstá v takovém prostředí a mezi tím, které žije v neustálém stresu,“ uzavírá Martin Jan Stránský.

Pokud tedy přinese letos vaše dítě domů vysvědčení se špatnými známkami, nevyčítejte, nekřičte a neodsuzujte. Oceňte na vysvědčení to, co ocenit lze. Nesrovnávejte svoje dítě s jinými ani sami se sebou, když jste byli mladí. Pokud jste opravdu rozzlobeni, nechte si na reakci čas. Pak se pokuste společně s dítětem najít příčiny neúspěchu, zjistěte, zda nepotřebuje v učení nějakou pomoc a společně si naplánujte přiměřené cíle pro příští školní rok.

Neurolog MUDr. Martin Jan Stránský je ředitelem Polikliniky na Národní (www.narodni.cz), zakladatelem Kanceláře Ombudsmana pro zdraví (www.ombudsmanprozdravi.cz), vydavatelem časopisu Přítomnost (www.pritomnost.cz), mezinárodním expertem na zdravotnické systémy. Představuje čtvrtou generací rodiny Stránských, která se snaží prosazovat právo na straně lidí a pozvednout národní hrdost (www.narodni.cz). Martin Jan Stránský je pravnukem zakladatele Lidových novin a parlamentního politika a poté také senátora Adolfa Stránského, vnukem Jaroslava Stránského poválečného politika – ministra spravedlnosti a později ministra školství a spoluzakladatele časopisu Přítomnost. Otec Martina Jana Stránského, Jan Stránský, byl poslancem za národní socialisty, redaktorem Lidových novin a po odchodu do exilu jejich korespondentem ve Vídni a Londýně. Před rokem 1948 zastával dva roky funkci poslance Ústavodárného Národního shromáždění. V roce 1951 spoluzaložil s Pavlem Tigridem v Mnichově českou sekci rozhlasové stanice Svobodná Evropa.

K tématu jsme také psali:

TÉMATA:
DĚTI