Foto: Shutterstock
„Už je to půl roku a pořád tomu nemůžu uvěřit. Všechno bylo tak krásné, dokonalé, možná až neuvěřitelné, když se na to dívám zpětně. Měla jsem první poslední, co jsem kdy od života chtěla, a jako lusknutím prstů jsem o to všechno přišla,“ vypraví Debora. „O svém manželovi jsem nikdy nepochybovala. Byl to ten typ muže, kterého každá dcera s radostí představí svým rodičům. Hodný, slušný, pracovitý a milující. Alespoň tak jsem ho viděla, než jsem si půjčila jeho iPad.“
Debora trávila pršivé odpoledne doma sama a jelikož jí nebylo dvakrát dobře, rozhodla se krátit čas u seriálu zalezlá v posteli. S těhotenským bříškem – byť zatím maličkým – se snažila být opatrná a raději žádnou nevolnost nepodceňovala. Vzala si manželův tablet, k němuž znala heslo, jelikož se o něj běžně střídali, a dala se do sledování oblíbené show.
„Začala jsem u toho pomalu usínat, když z horní lišty vyskočil náhled právě příchozí zprávy. Její text mě okamžitě probudil a já nemohla uvěřit vlastním očím. Kontakt pojmenovaný Šimon se manžela ptal, zda se nemohou sejít dřív, jelikož z pomyšlení na něj má už teď úplně mokré kalhotky. V tu chvíli se mi zatmělo před očima. Ihned mi došlo, že si přejmenoval nějakou ženskou na muže. Ta hned po odeslání této zprávy poslala i několik dost nevybíravých fotografií, aby mému muži dokázala, že se na něj těší opravdu hodně. Zvedl se mi žaludek a okamžitě jsem se pozvracela. Ani na toaletu jsem nedokázala doběhnout,“ říká Debora.
Zjištění o manželově bokovce ji absolutně vyvedlo z míry a nedokázala se uklidnit. Zvracela, plakala, šílela. Cítila, jak jí urputně buší srdce a mozek nevnímá realitu. Pouze tu strašnou zradu.
„Byl moje všechno. Čekala jsem jeho dítě, starala se o oba dva, jak nejlépe jsem dokázala, a on se mi zatím prasil někde jinde! Se mnou pomalu nespal, i když jsem se nabízela, ale jinde mu to problém nedělalo. Měla jsem návaly vzteku a absolutního zoufalství. Ve chvíli, kdy jsem zuřila, jsem zvedla telefon a zavolala mu. Ječela jsem na něj jako smyslu zbavená. Nezapíral, jen mlčel. Vyslechl si všechny nadávky, kterými jsem ho titulovala, a nakonec mi řekl, že za mnou přijede hned po práci, abychom si promluvili a já se uklidnila,“ vzpomíná Debí.
Jenže představa, že ho uvidí, Debořin stav akorát markantně zhoršila. Udělalo se jí tak zle, že některé chvíle vůbec nevěděla o světe. Když po několika hodinách její muž přijel už se jen třásla.
„Vzpomínám, že mi bušilo srdce, cítila jsem divný tlak v podbřišku a tubou bolest zad. V podstatě jsem ale nic z toho nevnímala. Jako kdybych byla mimo své tělo a vše to sledovala z dálky,“ líčí svůj stav Debora.
Pak přišlo krvácení. Slabé, ale i tak nebezpečné. V tu chvíli šlo vše stranou a jeli do nemocnice. Bohužel bylo pozdě.
Když se Debora s manželem dozvěděli, že o svého potomka přišli, rozdělilo je to už nadobro. Debora se zhroutila úplně a svého manžela obvinila z toho, že kdyby jí nebyl nevěrný, nikdy by se tohle nestalo, zatímco on jí nadával, že svou hysterií zabila jejich dítě.
„Jakmile mě pustili z nemocnice, vyrazila jsem ho z bytu. Nedokázala jsem snést jeho přítomnost a vlastně ani pomyšlení na něj.“
Debí ve svém bytě ale taky nemohla vydržet. Jakmile jí to zdravotní stav dovoloval, odjela do lázní, aby změnila prostředí a pokusila se dostat z nejhoršího. Jenže tam začalo další peklo. Plánovala několik dní truchlit o samotě, snažit se s tím srovnat a objednat se k psychologovi, zkrátka si dát prostor vše co nejlépe zpracovat.
„Ignorovala jsem zprávy od rodiny i přátel, potřebovala jsem čas. To jsem jim taky všem napsala. Že jsem v pořádku – fyzicky -, ale potřebuji být sama. Když jsem to nerozvíjela, rodiče zavolali mému manželovi, který jim vysvětlil, co se stalo. Sice mě potěšilo, že ho zapudili, ale já jsem o moc lépe nedopadla. Když jsem se konečně rozhodla jim vzít telefon, dozvěděla jsem se, že je sice můj manžel bezpáteřní zmetek, ale kdybych nebyla tak přecitlivělá, pořád jsem mohla mít alespoň miminko. Nechápu, jak mi mohli něco takového říct,“ smutní Debí.
Bohužel nenašla velké pochopení ani ve svých kamarádkách a širší rodině. Jediný, kdo jejímu trápení rozumí, je psycholog, za kterým chodí každý týden.
„Snažím se z toho dostat, opravdu ano, ale nedokážu se srovnat s tím, že mi tolik lidí dává za vinu, že jsem přišla o miminko. Copak jsem to udělala schválně? Neviní mě přímočaře, ale vždycky někdo poznamená, že kdybych to brala tak a jinak, nebo se zachovala takhle a makově, že se to stát nemuselo. Pro všechny jsem přecitlivělý slaboch. Vůbec nevím, jestli po tomhle někdy budu ještě někomu věřit, abych s ním chtěla mít dítě,“ ukončuje své vyprávění Debora, která přemýšlí, že za vším udělá tlustou čáru a odstěhuje se.
O vyjádření jsme poprosili psycholožku a mentální koučku Pavlu Köhling:
Debora má za sebou velmi těžké zážitky, dokonce můžeme říct, že si prožila velká traumata. Zrada a nevěra partnera sama o sobě hodně bolí, a když se k tomu přidá ještě ztráta miminka, je to kombinace šoku, smutku a vyčerpání, která člověka může úplně rozložit. Je vlastně úplně „normální“, že se Debora cítí na dně.
Tělo i psychika většinou zareagují na silný stres. Je tedy pravděpodobné, že informace o manželově nevěře, navíc v takové podobě, v jaké se to Debora dozvěděla, tedy i s fotkami, spustila silnou reakci, která narušila i těhotenství a následně vedla k potratu.
Debora již podnikla první kroky k tomu, aby se postupně zotavila fyzicky i psychicky. Odjezd do lázní a pravidelná sezení s psychologem byla v její situaci skoro nutností.
Ještě lepší by bylo, kdyby na to všechno nezůstala sama a zkusila zapojit někoho, komu alespoň trochu věří, ať už z okruhu rodiny, nebo přátel. Není úplně pochopitelné a už vůbec ne empatické, že se k ní část její rodiny postavila zády a že lidé v jejím okolí její situaci zlehčují. Každý člověk vnímá a prožívá situace jinak a je naprosto legitimní, že i reakce na různé události a doba zpracování některých zážitků jsou zcela individuální.
Pro Deboru je teď důležité se v prožité situaci vyznat. Společně s odborníkem projít touto akutní fází. Mít dostatek času na prožití všech emocí, které se v ní pravděpodobně střídají, s cílem zážitky zpracovat a postupně se vrátit do života. Jestli se její život bude dále odvíjet tam, kde dosud žila, nebo jestli bude potřebovat i prostorovou změnu, tedy odstěhovat se na nové místo, je jen na Deboře a její schopnosti všechno špatné, co zažila, dobře zpracovat a odžít si. Na otázku, jak dlouho to bude trvat, neexistuje jasná odpověď.
 Současně pomáhá v rámci koučingu s posilováním mentálního zdraví a osobnostním rozvojem dětem i dospělým. Vystudovala psychologii na Masarykově Univerzitě v Brně. Při práci se svými klienty využívá metod rodinné terapie, vychází ze systemického a narativního přístupu a uplatňuje také principy case managementu. |
Zdroj info: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Nový komentář
Komentáře
Co to je za rodinu a přátele, že jí dají sežrat její neštěstí a ztrátu...