Foto: Shutterstock
„Po autoškole jsem neměla odvahu se rozjezdit a vlastně ani moc příležitostí. Na vlastní auto jsem tehdy neměla peníze a nikdo z okolí mi to svoje z pochopitelných důvodů půjčovat nechtěl. Jenže před rokem jsem si našla práci v jiném městě se špatným autobusovým spojením, a tak jsem si řekla, že to musím hecnout a rozjezdit se,“ popisuje Jana.
Ta začala trénovat s manželovým autem za jeho dohledu, ale bylo to hrozné. Manžel jako zkušený řidič neměl na Janu nervy a každý pokus o vyjížďku skončil hádkou, kdy Jana musela poslouchat, jak je neuvěřitelně neschopná a co prý je na tom, že řídit umí každý blbec. Když pak jednou manželovo auto trochu odřela na kole, řekl jí, že už jí ho nepůjčí ani pod dozorem.
„Pak mi kamarádka řekla, že jí změnil život automat. Tím, že jí v autě odpadlo řazení, se mohla mnohem lépe soustředit na provoz, vzdálenosti apod. A tak jsem si jeden ojetý automat sama pořídila. Sice s ním dojedu do práce, ale ani po roce řízení to není žádná sláva. A na jiné trasy si stejně netroufám, protože se bojím, že bych nezaparkovala. Moje řidičské umění se nijak zásadně nezlepšilo a každou chvíli auto stejně někde odřu. Manžel se mnou odmítá jezdit a přijde mi, že všichni v okolí ze mě mají akorát srandu. Jak je prý možné, že nezvládám ani tak jednoduchou věc, jako je řízení auta s automatickou převodovkou. A já to vlastně taky nechápu a připadám si jako úplně neschopná hlupačka,“ uzavírá Jana.
K článku se vyjádřila Bc. Karin Emily, psychoterapeutka, arteterapeutka a speciální pedagožka
Tvrzení, že auto umí řídit každý blbec neobsahuje popis JAK a s jakou ohleduplností a zodpovědností. Pro někoho je řízení auta relaxem nebo každodenní běžnou záležitostí, pro někoho tato činnost může znamenat stres. Technické nadání je většinou přisuzováno mužům, ale znám mnoho žen, které jsou skvělé řidičky a řízení auta v komplikovaném městském provozu pro ně není žádný problém… To však neznamená, že je každý člověk k tomu automaticky vybaven. Zda bude někdo dobrým řidičem je dáno souhrou mnoha faktorů. Od kvality autoškoly a osobnosti instruktora, přes naše vlohy a talenty až po osobnostní nastavení a intenzitu praxe.
Pokud si Jana nezařídí kondiční jízdy s klidným a podporujícím instruktorem, který ji umožní pocit znovu nabyté kompetence k řízení, obávám se že psychický blok, který ještě významně podpořil její neuroticky reagující manžel se jen tak neodstraní… Pokud nejsme emočně vyrovnaní a trpěliví, není vhodné nikoho z rodiny čemukoliv učit. To platí nejen ve sportu ale i v učení dětí a obzvlášť v manželství, kde se učíme v manželově autě, ke kterému má vztah. Kritika a posměšky nikdy nefungují jako pozitivní motivace, naopak, vytváří blok a odpor.
Jana by se neměla zbytečně trápit. Stačí, aby se dopracovala k pocitu, že je průměrná řidička, která dojede kam potřebuje aniž by kohokoli ohrožovala. Jsem si jistá, že Jana má spoustu jiných dovedností, které by pro ni měly mít větší prioritu než řidičské umění a suverenita za volantem. A bylo by dobré vědět, zda by třeba manžel více ocenil automobilovou závodnici, která neumí uvařit a doma má binec než normální netechnicky vybavenou ženu, která se s řízením auta bude prostě sžívat déle.
|
|
Zdroj: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Nový komentář
Komentáře
Jen to občas trochu odře!!! Je to opravdu velká radost, když přijdete na parkovišti ke svému téměř novému autu, které vám nějaká pipina "trochu" odřela a ujela.
Řidičák jsem si dělala až po třicítce. Manžel se pohádal s policajty,tak mu řidičák vzali. Ale s nim se jezdit nedalo. On šel,nastartoval, vše připravil. Ja sedla za volant a on už byl ve střehu. Co děláš? Proc na to saháš? (ani nebudu psát, co vše z něj vypadlo) Já už vynervovaná. Zatáčku projela rychle, už nadával
, takže sem i druhou zatáčku zvorala. To už ječel, že je chci zabít. Sem řekla,že jo a vystoupila sem. On měl v tý době pravou ruku v sádře. Syn taky vystoupil a šli jsme pěšky domu. A od ty doby jsem s nim už neřídila. Asi za dva roky zemřel. A ja začla jezdit s kamarádkou. Ta mě pořad chválila 
a ja se hodně rychle rozjezdila. Prostě s nervákem se nikdo jezdit nenaučí.
Upřímně závidím lidem, pro které je řízení auta relax. Co se jedou jen tak projet, aby si tu jízdu užili a cítili vítr ve vlasech, pokud tedy mají stahovací střechu.
Takový je můj exmanžel, má v současnosti dvě motorky a tři auta, vysloveně si tím splnil sny, a užívá si to, co si dřív nemohl dovolit. Jezdí si jen tak po krajině a je mu fajn. To já nikdy neuměla. Pro mě je řízení auta namáhavá činnost, u které se musím pekelně soustředit a nikdy to nebylo lepší. Což je paradox, protože když jedu na skútru nebo na kole, tak si to taky užiju, to žádný stres nepředstavuje, přitom provoz kolem je taky a člověk je méně chráněn, než když je uvnitř plechovky. Jenže na kole jsem jezdila od svých deseti let, bylo to pro mě tudíž stejně přirozené a běžné, jako jít pěšky. Ne nadarmo se říká, že cvik dělá mistra. Kdo má příležitost řídit auto denně, často a už od mládí, tak mu to asi taky přijde jako přirozená věc, nad kterou není třeba bádat a řešit. Já už to nedoženu, auto nemám a ani finance na něj a jeho provoz, tak holt musím být ráda, když mě někdo sveze. Janě a všem podobným přeju, ať jim to klapne a ať si nic nedělá z hloupých řečí. Taky občas slýchám, že řídí každý blbec, ale já přece blbec nejsem, tak mě se to netýká. 
Někdo opravdu na to nemá buňky,ale domnívám se, že nejvíc dělá strach. Ať jezdí sama, s nějakou popelnicí na konci technické , ať jezdí tam ,kam potřebuje, a pokud bude odvaha a vůle vytrvat, tak se naučí . A na blbé řeči je třeba se vykašlat. Je to o cviku, jezdit a jezdit, v létě, v zimě, pořád.
Jana by si měla zaplatit kondiční jízdy v klasické autoškole, kde na to mají instruktoři pedály a hlavně trpělivost. Osobně odřídím všechno, ale nechci. Je to pro mě neskutečný stres. Ne, ta moje jízda, ale ti ostatní účastníci provozu. I muž říká, že jsem magnet na neobvyklé situace. Často potkávám jelimany, kteří hazardují nejen se svými životy, ale i s životy ostatních. Na to nemám nervy. Zrovna minulý týden jsem musela div ne zastavit na silnici mimo obec, protože v zatáčce tam do mého pruhu vjel kojot, který si myslel, že je nesmrtelný. Když jsem dělala autoškolu, tak jsme projížděli mezi paneláky kolem dětského hřiště. Instruktor cosi klábosil a já měla nutkání ještě víc zpomalit. Najednou mi tam pod kola vběhlo dítě, kterému tam odskočil míč. Okamžitě jsem zastavila a instruktor jen hekl, že ho vůbec neviděl a nestihl ani sešlápnout brzdu. Jednou jsem jela po dálnici jako spolujezdec a říkala jsem si, že kdo ví, co bych dělala, kdyby nám do skla narazil pták. Do dvou minut jsem to věděla naprosto přesně. Od té doby jsem na své myšlenky za jízdy velmi opatrná :D
Já mám řídit strach, nebo spíš hrůzu. Řidičák mám asi omylem, dodnes nechápu jak mi ho mohl pán schválit. Řídila jsem celkem asi třikrát a nikdy sama. Jakmile začnu myslet na to, že bych měla řídit, znovu se učit, je mi špatně. Nemám na to myšlení, soustředěnost a orientační vnímání. Manžel to sám chápe, ale v okolí jsem se setkala s reakcí jak pozitivní, tak hodně negativní. Že řídí každý blb jsem slyšela taky. Nechni nikoho ohrozit.
Já se na řidičák vybodla už asi třetí jízdu v autoškole (ne zkouška, ale jen obyčejná jízda) a to hlavně proto, že se nedokážu dlouhodobě soustředit. Mám prostě rozbíhavé myšlení a nejdou mi úplně primitivní věci. Nemohla bych ani pracovat u pásu, protože ani na to nejsem schopná se soustředit a není to tím, že jsem blbá, protože IQ mám prokazatelně kolem 130 (a to jsem se moc nedokázala soustředit ani na ty testy:D). Zase umím třeba celkem dost dobře kreslit a jde mi to tak snadno, že bych mohla tvrdit, že portrét vyfiknne každý debil....jinak řídit opravdu může jít i úplnému primitivovi, pokud se umí soustředit a má trochu vnímání prostoru...takže to jde i tomu jejímu manžovi, což asi bude pěkný debil a primitivní kretén.
Když teď čtu ty příspěvky o řidičských začátcích. Na motorce jsem jezdila od 18. Řidičák jsem udělala v 21. Polovinu ceny mi dal zaměstnavatel, protože jsem dostala žigulika a jezdila z Brna do Břeclavi do výpočetního střediska. Pak jsem se vdala a manžel řidičák neměl, i když byl ode mě 13 let starší. Koupili jsme si škodovku, Š 105, jezdila jsem jen já a on vztekle kecal. Jednou mě naštval tak, že jsem uprostřed polí - někde u Brna v Líšni - vůz zastavila, vystoupila, klíče od auta jsem zahodila daleko do kukuřičného pole a odešla pěšky. Po půl roce manželství jsme se odstěhovali do hor, kde jsme byli jako chataři na podnikové rekreační chatě. Vyfasovali jsme Š 1203, u kterých byly špatně vyrobené převodovky a často nefungoval stupeň 3. Bylo třeba používat meziplyn a mezispojku. Manžel si až tehdy udělal řidičák. Nikdo s ním nechtěl jezdit. Jednou měl odvézt do Brna zedníky, kteří na chatě něco spravovali, ti po půl km jízdy s ním vyskákali z auta a nakonec jsem je musela odvézt já, i když jsem už byla ve vysokém stupni těhotenství. Moji synové jsou, naštěstí, dobří šoféři. Po otci ten technický antitalent nezdědili.
Auto neumí řídit každý blbec. Je k tomu potřeba určitého technického nadání. Obecně se má za to, že muži jsou lepší řidiči. Ano, jsou drzejší a odvážnější. Můj muž, například, byl velmi špatným řidičem. To stejné moje matka, ta byla ještě horší než můj muž. Jedna moje mladá kolegyňka mi nabídla, že mě sveze ze zaměstnání domů. Celou dobu jela na dvojku a šlapala na plyn, auto řvalo, až jsem jí řekla, ať zastaví a odvezla jsem se sama. Kolegyňka si přikoupila jízdy v autoškole a dnes jezdí sama a dobře. Ta paní z článku, ať jezdí bez automatické převodovky, ať jezdí sama a opatrně a couvání ať cvičí někde na prázdném parkovišti - pomalu a s rozmyslem, co to auto udělá při jízdě dozadu. Svoje nezdary ať nikomu nevypráví. Pokud jí ta jízda skutečně tak moc nejde, tak ať raději nejezdí, neboť brzy rozbije hubu nejen sobě, ale někomu dalšímu.
Jestliže už rok dojíždí denně do práce, a jediný problém je, že to občas někde odře, tak to není špatný výsledek. Svůj účel to auto plní, a ty jiné jízdy než do práce obstará manžel, když je tak chytrej.
U mě to bylo velmi podobné. Řidičák jsem si udělala ještě na střední škole, protože to bylo tenkrát velmi levné a "patřilo to ke vzdělání". Ovšem neměla jsem v čem jezdit. Mí rodiče nikdy neměli auto, ani jiní příbuzní. Teprve až když jsem byla už pár let vdaná, měli jsme děti, tak manželův otec nám věnoval starší ojetý vůz a sám si koupil nový. Manžel dospěl k názoru, že s tím autem nešetrně zacházím, necitlivě řadím, a vůbec k tomu vozidlu nemám ten správný vztah, takže dlouho řídil sám. Pak mi koupil trabanta. To byla zábavná věc. Pak koupil ještě další auto, což byl prakticky šrot a skoro to nejelo. No a po čase se všechny tyhle staré kusy odporoučely, takže jsme zase nějaký celkem dlouhý čas žádné auto neměli.
Chyba je brát si k tomu rozjíždění manžela. Měla říct tátovi, sestře, kamarádovi, prostě někomu, kdo ji podpoří. Ne si nechat už tak nízké sebevědomí ještě srážet. Jano, nenechte se odradit.
Moje mamka neřídila cca 20let. Před 2lety si našla nového přítele a ten ji koupil auto zaplatil řidičák i kondiční jízdy na víc. Ale stejně ty jízdy nestačily a musela se rozjezdit, takže ten její přítel jezdil s ní i přes to, že měl vážně strach být s mojí mamkou v autě, protože i přes to že si udělala řidičák i ty kondiční jízdy, tak to pořád nebylo dobré. Ale i tak byl mámin přítel trpělivý a tolerantní, mamka se rozjezdila a teď spolu cestují a mamin přítel už ani nemá strach s ní sedět v autě... Opravdu vážně záleží na tom kdo sedí v autě s tím kdo se snaží naučit řídít
Já jsem si dělala řidičák na střední a 10let jsem poté neřídila. Když jsem po takové době sedla do auta, tak to byla katastrofa. Naštěstí můj chlap je normální a za jeho pomoci jsem se v řízení zdokonalovala. Když jsem něco při řízení zkazila např. byla jsem v provozu, nervózní a musela jsem zatočit, no tak jsem najela na chodník, ten můj se akorát rozesmál a nechal mě pokračovat, ale do teď má z toho srandu..... každopádně v provozu jsem měla problémy, takže jsme jezdili dálkové trasy s minimálním provozem a jak jsem se rozjezdila, tak jsme trénovali jízdu ve městě, prvně slabý provoz a potom i hustější provoz. Taky jsem že začátku jezdila automatem, měla jsem problém rozjet se v kopci. Ale ten můj měl se mnou trpělivost a teď zvládám samá jezdit, nemusím mít chlapa u sebe, jsem sebevědomější a zvládám i rozjezd do kopce i s manuálem.... nejlepší je mít při řízení u sebe ochotného, trpělivého člověka díky kterému nebudete tolik nervózní.
IMHO tvůj hlavní problém není problémy s autem, ale fakt, jakého blba sis pořídila za manžela. Já osobně mám také pár věcí, ve kterých nejsem zrovna oslňující, ale nikdy, nikdy se nestalo, že by mi muž řekl, že jsem neschopná, nebo by dokonce řešil, že mě řeší někdo z okolí. Tvůj životní není problém řízení, ale ten chcípáček, za kterého jsi vdaná.