Když vám muž před Velikonocemi řekne: „Nikdy bych se na Velikonoce nedotkl ženy pomlázkou,“ napadne vás, že to přehání. Vždyť bude potom krásná. Ale co když bude potom prostě mrtvá?

pomlázka

Je nepřeberné množství různých fobií a lidská mysl je v tomto ohledu velice kreativní. Jeden se panicky bojí blesku a bouřky (třeba já), druhý má panický strach z meteoritu (třeba moje dcera), další je schopen omdlít při pohledu na titěrného pavoučka (třeba moje sestra) a tak dále. 

Nelze mít jinému za zlé, že se něčeho bojí, protože snad není člověk, který by se čehosi nebál.

Logicky lze pochopit obavu z vody, z lidí, hmyzu, nemocí, výšek, z Luny, špíny, zvířat, ptáků… ale mít fobii z Velikonoc???

Můžete si s Lukášem povídat na jakékoli téma a poznáte, že v hlavě to má srovnané, že je to inteligentní člověk s příjemným vystupováním a skvělým smyslem pro humor. Je galantní a ve společnosti taktní. Má skvělý přístup k dětem a k ženám. Bezva doprovod a super společník. Prakticky není oblast, kde by tápal, a sebemenší skulinku v rozhovoru využije, aby pobavil. Přesto je jedno téma, kdy se mu obličej změní.

Jsou to Velikonoce.

„Ode mě pomlázku a výprask nečekejte. Nevzal bych ji do ruky.“

„Neblázni Lukáši, je to přece jenom legrace, o nic nejde, ženě tím neublížíš. Je to tradice, nikdo se na tebe zlobit nebude. Muž jí tou pomlázkou přece nechce ublížit, je to pro její dobro, aby byla celý rok krásná a zdravá,“ snažila jsem se vysvětlovat po té, co se Lukáš tak vymezil vůči, z mého pohledu, nevinnému zvyku.

„Anebo prostě bude mrtvá!“

„Proboha proč mrtvá?“

„Hele, já se k tomu moc vracet nechci, ale Velikonoce mám spojené se zážitkem, na který bych s chutí zapomněl, a celé Velikonoce bych s chutí postrádal,“ pravil a pohledem do jeho tváře člověk naprosto přesně věděl, že TEĎ nežertuje.

„Jasně, jestli o tom nechceš mluvit, chápu, ale stejně, tak radikální postoj, to musí mít vážný důvod…“

„Má, Míšo… řeknu ti jenom… byl jsem u toho, když v rámci tohohle svátku a s ním spojeného nevinného výprasku zemřel člověk. Žena.“

„Cože?! To jako... jak?“

„Umlátili ji prostě gumovýma hadicema k smrti. To nepochopíš. A ujišťuju tě, že je to zážitek tak silný, že s ním neuděláš vůbec nic, a zapomenout nelze. Nemám pro to termín. Šokující je málo. Šílené je slabé. Nepředstavitelné není trefné, protože to byl reál.“

„To je strašný, to není ani možný, a to tady u nás?“

„Ne, v Rusku v roce 2007. Nemohl jsem naprosto nic dělat. Bezmoc a šok. To si ponesu v hlavě do smrti. A bohužel se ten obrázek každé Velikonoce obnoví. Pohled, jak někdo naprosto zbytečně umírá, bez pomoci… dík nepochopitelnému, nelítostnému jednání několika bezmozků. Nechci vyprávět podrobnosti, nejsem toho prostě zatím schopen, promiň.

Každý rok se při pohledu na muže s proutky snažím zahnat to, co se mi okamžitě vybaví před očima. Říct si, klid, tohle není stejné... zatím mi to potlačit moc nejde.“

r
foto:SQL space

Stála jsem tam a zírala na něho nechápavě. V hlavě se honila spousta otázek, na které bych se okamžitě zeptala, ale Lukášův výraz říkal, že tohle je a asi ještě dlouho bude TABU.

Nechápu, jak se něco takového vůbec může stát, a jen koutkem mysli si zkouším představit, co to s člověkem musí udělat něco takového vidět a nemoci nic udělat.

Ještě nedávno bych se po té, co by mi někdo řekl, že má fobii z Velikonoc, pousmála. Teď mi to už tak úsměvné nepřijde.

Reklama