Foto: Shutterstock
„Muže svého života, jak jsem si tedy alespoň myslela, jsem našla ve třiceti a ve dvaatřiceti jsme se vzali. S tím, že počkáme se sexem až po svatbě, neměl problém. Když přišel den D, byla jsem nervózní i zvědavá zároveň. V hlavě jsem měla spoustu představ, jaké to asi bude, protože člověk si to přece jen nějak idealizuje. Jenže výsledek mě hodně zklamal,“ popisuje Jana.
Podle jejích slov byl první sex nepříjemný, bolestivý a spíš trapný zážitek, ze kterého si neodnesla nic příjemného. Doufala, že šlo jen o nezkušenost a že se to časem zlepší, proto v intimním životě pokračovali. Ani po měsících se ale situace nezměnila tak, jak čekala.
„Nechápu, co na tom všichni mají. Představa, že to takhle bude celý život, je pro mě hrozně frustrující. Manžela mám ráda, ale necítím žádnou touhu ani vzrušení. Myslela jsem si, že se to časem nějak ‚spustí‘, ale nestalo se to. Možná jsem si jen špatně představovala, jak to funguje, nebo prostě nejsem v tomhle směru tak nastavená,“ říká Jana.
Z pohledu terapeutky Aleny Novotné by se na Janin příběh nedívalo jako na „chybu rozhodnutí“, ale spíš jako na kombinaci očekávání, zkušenosti a toho, jak se sexualita v páru postupně (ne)rozvíjí.
Zásadní je, že sexualita není automatický „spínač“, který se aktivuje svatbou nebo samotným začátkem intimního života. U některých lidí se touha rozvíjí postupně (tzv. responzivní touha), u jiných je od počátku silnější. Pokud ale po opakované zkušenosti nepřichází potěšení ani základní komfort, je důležité to neinterpretovat jako selhání, ale jako signál k hlubšímu zkoumání – individuálnímu i párovému.
Terapeutka by pravděpodobně doporučila tři paralelní kroky: nejprve otevřený a bezpečný rozhovor s partnerem bez tlaku na výkon, ale s popisem prožitku („co je mi příjemné / nepříjemné“). Druhým krokem je zpomalení a dočasné vyřazení „povinnosti sexu“ – tedy návrat k dotekům, intimitě bez cíle, někdy i za pomoci párové nebo sexuologické terapie. Třetí rovina je individuální – zjistit, zda nejde o dlouhodobou neshodu v sexualitě, blok, úzkost nebo třeba nízkou míru přirozené sexuální touhy (asexualita nebo její spektrum), což samo o sobě není porucha, ale varianta nastavení.
Klíčové je, aby Jana nezůstala v pocitu, že „to má jen vydržet“. Terapeutický přístup by vedl spíš k tomu, aby pár zjistil, jestli jde sexualitu postupně budovat jinak, nebo jestli se ukazuje hlubší nesoulad, který bude potřeba vědomě pojmenovat a řešit.
Zdroj info: Text byl zpracován na základě příběhu muže, kterého redakce zná a který jej předal redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní osoby pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Nový komentář
Komentáře
já nečekala....měla jsem přísnou výchovu, život ve zlaté kleci, proto, když se naskytla příležitost, využila jsem ji. Docela brzy to bylo. Nebylo to nic moc...nebolelo, trochu krve, žádné orgasmy (moje), ale.....pak už jsem věděla, co a jak. A hlavně, pak jsem si to začala řídit většinou sama tak, abych se vyhnula nepříjemnostem při sexu
Tak ona ji maminka nepoučila? Jak to bylo v inscenaci Slaměný klobouk - no, víš Helenko, pan Fadinárd má kromě nožiček také .....
Lord říká po svatební noci lady. "Doufám, že jste otěhotněla, abych nemusel ty směšné pohyby opakovat".
Ono všechno se musí umět. Sex nevyjímaje. Nechat to až po svatbě je poněkud pozdě, ale když se budou oba snažit... Oba. Je pravděpodobné, že Janin manžel taky nemá moc zkušeností. Možná to bylo poprvé pro oba a pak se není co divit, že to nedopadlo. Ovšem nic není ztraceno, cvik dělá mistra. Načíst teorii, a v praxi postupně zkoušet, zkoušet, zkoušet, co je příjemné, co funguje, co ne, holt bez práce nejsou ty koláče.
Kdyby nasbirala aspon nejake zkusenosti, nejspis by neuvizla v manzelstvi s nekym, kdo ji nedokaze (nebo nechce) uspokojit. Jeji chyba. Hrani si na panenstvi ve triceti, to je stredovek...