Novoroční předsevzetí se začátkem každého roku stávají nejčastějším a nejdiskutovanějším tématem.

Názory na ně se různí.

 

Někdo je kategoricky odmítá.
Stejně jejich dodržení končí pokaždé fiaskem a potupně prohrávat marný boj sám se sebou není dvakrát příjemné.

To je ta upřímnější část populace.


Ti alibističtí tvrdí, že si mohou předsevzetí dávat v průběhu celého roku a nemusí čekat na jeho začátek či konec.


Zarputilci to zkouší pokaždé znovu, bez ohledu na výsledek.
Jsou to takoví notoričtí Sisyfové, kterým balvan valící se z kopce dodává snad novou energii.

Možná se najdou i tací, kteří si dají předsevzetí, že už konečně svá předsevzetí dodrží.

Těm držím v jejich úsilí upřímně palce.

 

A určitě na světě existují i jedinci, kteří si předsevzetí každoročně nejen dávají, ale dokonce je i úspěšně plní.

 

Nikoho takového neznám.


Já osobně mám k autoslibům velmi obezřetný postoj, neboť jsem sama člověk chabých zásad.

Ano, dobrovolně se k tomu přiznávám.

Případů, kdy se dokážu zabejčit a jít proti své pohodlnosti, je poskrovnu.


Ale jeden takový nastal a donutil mě k netradičnímu předsevzetí.


Stalo se to jednou o Vánocích.
Lehce mě pobolíval zub.

Znáte to, předvánoční mumraj je důležitější než návštěva stomatologa.
To je ztráta času, spraví to prášek a určitě to samo přejde.


Odjeli jsme na chalupu, do odlehlé podkrkonošské vísky a ONO si to snad uvědomilo nedostupnost stomatologické ordinace a začalo se zlomyslně připomínat.

Stále intenzivněji.

Co připomínat!
Bušit do čelisti kladivem, vrtat obrovským, tupým nebozezem, pálit žhavým železem by bylo snad menším utrpením.

Tehdy jsem pochopila, co znamená lézt bolestí po stropě, křičet, rvát si vlasy, strkat hlavu do závěje.

 

„To se nedá vydržet, radši mě zastřelte,“ skučela jsem.


Nezastřelili, odvezli mě do nejbližšího města k zubaři.

Měla jsem štěstí v neštěstí, že během svátků měla otevřeno jedna soukromá ordinace a v ní sympatická, a hlavně empatická paní doktorka.

„To bude rychlé,“ pochvalovala si rovné kořeny na rentgenovém snímku.

Nechtěla  jsem jí to vyvracet ani připomínat, že už mi jednou trhali zub půl hodiny. Chtěla jsem to mít hlavně za sebou.

Měla.

Za tři čtvrtě hodiny páčení, kořenového separování, s doprovodným praskáním zub podlehl.

Oddechla  jsem si.

Paní doktorka také.

Co se jí asi tak honilo hlavou během extrakce?

Kde sehnat fyzicky zdatnějšího kolegu? Kováře nebo dělníka se sbíječkou?

To zůstane navždy jejím lékařským tajemstvím.

 

Měla  jsem chuť jí políbit ruku, ale místo toho jsem jí popřála hezké svátky a sobě slíbila, že budu chodit pravidelně k dentistovi.

 

Zajímá vás, jestli to dodržuji?

Samozřejmě, minimálně dvakrát do roka usedám do toho obávaného křesla.

 

Většinou na jaře nebo na podzim, kdy mě začínají  lehounce pobolívat zuby.

 

Mám vlastně takové samopřipomínací předsevzetí.

 

A jak jste na tom vy?

 

Dáváte si předsevzetí? Pokud ano, jak jste na tom s jeho dodržováním?

 

Víte o nějakém kuriózním?

 

Napište nám a inspirujte ostatní.

 

 

 

 

Reklama