… a všechno bylo krásné…

Do vínku jsem dostala lásku k samotářství a sama jsem si také nejraději hrála. Hrála jsem si na maminku a když se k tomu přitočil i nějaký ten kluk, nezůstala jsem samoživitelkou, i přibrala jsem ku hře a do rodiny také onoho parazita. Ale stejně nejlépe mi bylo v té mé samotě.

Vyrůstala jsem v těsné blízkosti pivovarského komína, byl vysoký a stál blízko našeho krásného cihlového domu, kde v prvním patře jsme bydleli my a měli okna na tři strany. Dost často z kotelny hlučně vypouštěli páru a to byl šrumec, to byl rachot. Stála jsem naproti našemu domu a vedle stál ten vysokánský cihlový komín a mraky letěly a dům i komín padaly a mně se zatočila hlava, že bych byla upadla na záda. Jakmile jsem nabyla rovnováhy, obrátila jsem opět oči vzhůru k vrcholu komínu a na štít domu a nechala plout mraky v tom větrném proudu a padat náš krásný cihlový dům a pivovarský komín… a tato hra mi byla kratochvílí, než jsem objevila, že to auto před garážemi není zamčené, tak jsem do něj vlezla a řídila a jela ve svých fantaziích, kam se mi jen zachtělo.

Velice ráda jsem se toulala po okolí s kočárkem plným štěňat a navštěvovala opuštěné kůlny, schodiště pivovarských obydlených domů a odnášela si odtud různé poklady. Takhle jsem jednou našla spoustu svazků klíčů, pak kabelky, i nějakou tu bižuterii. Proč si při cestě neodpočinout blízko krouhárny zelí, kde se nacházelo hodně užitečných věcí. Třeba ta oranžová měkká hmota, kterou se velice dobře malovalo na vyasfaltovanou silnici.

A kdykoli se mi zachtělo, dostala jsem se do mlékárenského podniku, kde pracoval můj strýc a kde také bydlel i se svojí rodinou, a navštívila jsem maličkou sestřenici Verunku.

Pohybovala jsem se v prostředí, kde nebyla nouze o písek, neb v těch prostorách byly stavebniny a písků všelijaké hrubosti tam bylo nepočítaně. V obrovských horách sypké hmoty jsme si stavěli hrady a vůbec nás nenapadlo, že by se nám tam mohlo něco stát.

Ani, když mi jedno z neposedných štěňat spadlo do močůvky, jsem si nepřipustila, že bych se v té břečce mohla utopit a hrdinně pejska vylovila nasazujíc svůj tuze mladý život.

Kolem protékala líně řeka Blanice a my se toulali po celém tom okolí bez dozoru a strachu a nic se nám nestalo. I když jsem do ledové Blanice, jež v té době měla zvedlé břehy, bylo to na jaře, kdy roztál sníh, spadla ve svém riflovém oblečku, drápala se po kluzké jílovité zemi nahoru na břeh a proud mne zatím unášel a já se doslova chytala každého stébla, starých trsů trávy, se mi nic nestalo. Nakonec se mne řeka zbavila a já upalovala domů, abych se svlékla z těžkého oblečení a vlezla si do postele s dětským čtivem. Vůbec mi nedošlo, kam až to mohlo dojít, co všechno se mohlo stát.

Tehdy ledově svítil měsíc, bylo to kolem úplňku, byl mráz a nebe bylo bez mráčku. Vraceli jsme se tehdy od někud s Milunkou a bráchou a já tehdy označila svého staršího sourozence pánským přirozením, až to krásné zvučné „r“ drnčelo po všech zákoutích, které jsem tak dobře znala. Tehdy jsem také zažila ukrutný strach, protože Milunka slíbila žalovat tátovi, jak jeho dcerunka krásně mluví s bratříčkem. Ruku na srdce, rodičové, ve školce jsem to slovo určitě neslyšela.

Nedá se říct, že bych jako dítě v něco věřila ve smyslu, jak to chápu nyní. V té době jsem to všechno žila. Dny pluly a děly se zázraky a já je přijímala tak naivně dětstky, přirozeně jako věci samozřejmé.

Vůbec mi nepřišlo divné, že kdykoli jsem si hrála, že má panenka dostala angínu, druhý den jsem se probudila s nateklými mandlemi a za odměnu dostala penicilin do zadku a Milunka byla doma na paragrafu.

Venku bylo bílo a já se cpala sněhovými pusinkami a tolik se těšila, co najdu pod stromečkem a ani nevím, kdy se z Ježíška stala Milunka, asi to všechno přišlo nějak samo a nebo jsem dostala takový šok, že trpím amnézií.

Všechny mé dětské strachy zůstaly doposud: vadí mi letadla, vadí mi masky na obličeji, ať jde o masku čertovskou nebo motorkářskou helmu, kde není vidět do obličeje.

Věřila jsem na duchy a slýchala příběhy o jejich kouscích a těm jsem bezmezně věřila a dovedla si je živě představit, což se vlastně děje dosud. Kdykoli umře někdo blízký, tu noc zírám do tmavých rohů místnosti a nemohu zamhouřit oka, protože tuším, že se objeví duch. Nakonec nevydržím a tmu rozsekne světlo z lampičky a já dál zírám a čekám…

Zůstaly mi však i všechny dětské touhy a sny: klavír, o kterém jsem snila od nepaměti, touha umět kouzlit a paradoxně i létat, ačkoli se bojím výšek.

Jak jsem se nedávno dočetla v jednom svém posudku, psychicky jsem prý stále nedospělá. (Díky bohu!)

Jen už si nedovedu tak krásně hrát.

Nestyda

Pozn. red.: text nebyl redakčně upraven.


Nic k tomu, beruško, nenapíšu. To proto, že k tomu není co dodat. Moc milé čtení. Díky. Míša

A vy ostatní a strašidla? Měli jste své vymyšlené? Nebo naopak nějakou hodnou bytost? Pište od této chvíle na redakce@zena-in.cz . Dnes jsme zavítali do světa dětské fantazie, a tam je moc hezky.

Hrajeme o luxusní čistící emulzi značky Marionnaud.