Mít chytré dítě je určitě snem všech matek. Ale co když přestanete svému dítěti stačit svými vědomostmi, intelektem a vzděláním? Stanete se pro něj brzdou? Dá se s tím ještě něco udělat?
„Poučuje ve školce i učitelku, co má dělat, jak to má dělat, že tak to není a že je to jinak,“ stěžovala si jedna moje kamarádka na svého pětiletého génia. Ano, chlapec je velmi bystrý, zvídavý a na svůj věk chytrý jak rádio.
„Občas je těžké s ním vést dialog, protože mě neustále opravuje, poučuje a svým způsobem „buzeruje“. Je to palice tvrdohlavá a má mě doslova na háku. Už se děsím toho, až se s ním budu muset učit třeba matiku. Copak já si něco pamatuju ze školy? Vždycky jsem v podobných předmětech plavala. Jsem jenom vyučená švadlena a moje dítě má už teď v pěti letech jasnou představu, čím bude. Už nechce být traktoristou, ale pro změnu veterinářem.“
„To buď ráda, ne? Co by za to jiné matky daly, kdyby měly takového mudrolína, jako máš ty. Pořád lepší, než aby to byl ňouma, kterého musíš do všeho nutit a všude strkat. Kluk se dokáže zabavit sám, je ctižádostivý, všechno ho zajímá, všechno musí prozkoumat a rozpitvat. A buď v klidu, tu matiku se s ním určitě nebudeš muset učit, naopak on bude učit tebe.“ Moc vtipné jí to asi nepřišlo, ale její obavy jsem do jisté míry chápala.
Dvojka byla trauma
Mám mezi svými kamarádkami podobný příklad. Matka a nadprůměrně inteligentní syn. Když byl malý, měla obrovskou výhodu v tom, že ho nemusela nutit do učení. Vůbec neznala, co to je, když kluk práskne taškou do kouta, zmizí s ostatními kopat do mičudy a do noci smolí úkoly. Naopak, už od malička to byl typický intelektuál zalezlý ve svém pokoji a pilně studující. Byl natolik ambiciózní, že chtěl mít nejlepší výsledky ve třídě a každá dvojka byla pro něj traumatem.
Na třídních schůzkách si to jeho matka samozřejmě užívala. Byla to ona, kdo se pyšnil chválou na svého jedničkáře, a ostatní matky jí jen tiše záviděly. Jenomže postupem času jí začal synek přerůstat přes hlavu a nastal problém v komunikaci.
Ač je sama přirozeně inteligentní, nemá žádné vzdělání a její syn to bere jako handicap a dává jí to pěkně „sežrat“. Problém je i v rozdílných povahách. Ona je společenský extrovert a syn hloubavý introvert. Matku už teď podceňuje a bere ji jen jako kuchařku a hospodyni.
Co bych jí radila já?
Že už je asi trochu pozdě snažit se syna dohonit ve vzdělání. To není dost dobře možné. Pokud má ve svém životě něco, čím vyniká a čemu on třeba nerozumí, tím lépe. Ať už je to třeba pěstování kytiček, nebo malování.
Měla by k němu přistupovat tak, aby si uvědomil, že vzdělání a intelekt ještě naznamená lepší charakter. Ve svém životě se bude setkávat a muset komunikovat i s méně bystrými lidmi, než je on sám. Podceňováním a snižováním jejich kvalit sice bude demonstrovat, že má navrch, nicméně o kvalitách lidských, vrozené inteligenci a moudrosti se v tomto případě dá mluvit jen těžko.
A to by měla, podle mě, začít vštěpovat svému synovi. Dřív, než mu to dá najevo společnost.
Nový komentář
Komentáře
Je příjemné mít chytré dítě, které nikdo nemusí honit do učení.Maminka je jistě na něj pyšná.Zcela určitě až přes míru a ejhle - už je tu "opičí láska".Sama sebe shazuje sdělením,že je jenom vyučená švadlena.Co je proboha na tom špatného?Copak lidé,co pracují rukama,jsou nějak méněcenní?Třeba tu svojí práci odvádějí nadstandartně.A když budeme svoje potomky vést k tomu a učit je,že práce je něco,čeho bychom se měli téměř štítit,tak tu za chvíli nebude nikdo,kdo nám upeče chleba,spraví boty,postaví dům,nebo vytiskne knihu....když se ta maminka sama degraduje,ať se nediví,že malý synek se k ní chová tak,jak píše.Já bych osobně hodně přitvrdila ve výchově a rozhodně bych ty jeho "vědátorské myšlenky" až zas tak nevyzdvyhovala.
marketttka777 — #30 To už tady kdysi bylo. A nikdo na to nejsme zvědaví. příště k věci.....
marketttka777 — #30 dík za téměř vyřešení problému k výše zmíněnému článku
marketttka777 — #30 napr.? A ty ses ktera?
A to jeho matka nevidí, co její syn neumí?
Co z toho že je studujní typ, když si nebude umět zavázat tkaničky u bot, uklidit, uvařit, hezky se obléknout, povídat si s lidmi apod.
Je vůbec možné, že by takové malé dítě umělo všechno? Když půjdete na výlet, že by znal všechny rostliny, květiny, na horách pojmenoval všechny kopce, znal historii hradů a zámků apod. Myslím si, že maminka zvolila podivné výchovné praktiky.
Mám 3 děti, které umí mnoho, ale každé je orientované jiným směrem. Nikdo nikým nepohrdá, protože je stále co se nového učit.
Jeden z mých synů (no, trošku oba, ale ten mladší daleko víc, paradoxně ten starší na rozdíl od něho má VŠ) se ke mně z pozice chytřejšího často chová jako k malé nebo dementní holce s blahosklonnou vlídností
Naštěstí je už ženatý a tak si to většinou může zkoušet akorát na své manželce, která je ale na rozdíl ode mě asertivní a určitě by si to líbit nedala! A to máme zatím (věřím, že si VŠ jednou udělá) stejné vzdělání (maturitu)! Co teprve nastane potom!?!
Eva_Fl — #1 no já si myslím, že přes hubu by tady potřebovala EVA_FL za ty její urážející komentáře vůči ostatním čtenářkám
Zase tak chytrej nebude, kdyz se ridi formalnim vzdelanim. Jestli umi cist at si precte neco o Plzenskych pravech.
Mozna je to jenom sprt a az dojde na lamani chleba, tak skonci u zametani chodniku. Ale bude u toho recitovat Lao'c v originale. 
Když měl synek občas "chytrý řeči", jak něčemu nerozumím, docela důrazně jsem mu dala najevo, co pro změnu není "jeho parketa" - vždycky jsem bez problému nějaký příklad našla
Je to opravdu o pěstování sociální inteligence, ale s tím se musí začít už ve školce
, ve vyšším věku už to docela bolí (maminku i syna). Ale lepší pozdě než nikdy
Pentlička — #26 Správně mířený pohlavek je na rozsvícení v palici.
No, já si nemyslím, že když matka dítě zmlátí tak tím dosáhne toho, že si jí bude víc vážit. Naopak bych řekla, že tím se utvrdí v tom, že neinteligentní člověk, když mu dojdou argumenty, použije sílu.
Eva_Fl — #1 Jednoznačný souhlas!
Eva_Fl — #1 Když jsem to četla, též mě napadlo, že bych kluka ztřískala. A koukám, že nejsem jediná.
Problém bych viděla v sice možná vyšším IQ, ale rozhodně snížené sociální inteligenci. A opravdu postrádám, jak se k tomu staví tatínek - jestli náhodou malej génius neookoukal svoje manýry od něj. Takže bych zabavila encyklopedie a přistoupila k socializaci
Mám obavu, že tohle bude za pár let řešit bráchova rodina, protože ten nejstarší je podobný typ a zatím mu to všichni žerou. Problém je, že třeba testuje znalosti bližních o lidském těle na základě dnes již poněkud zastaralého seriálu Byl jednou jeden život. Jak mu mám vysvětlit že některé věci už dneska nejsou pravda, když ho v tom rodiče podporujou? Jsou oba umělci a nechci jim do výchovy kecat, jen mám drobet obavy, co nás v budoucnu čeká
Mě by zajímalo, jestli ty připomínky od mládenečka jsou opravdu věcné a konstruktivní, nebo jen "buzeruje". Může už teď toho vědět víc o kosmonautice, ale o běžném životě ví houby!
Juana — #18 Kdo je ve třídě považován za šprta? Když jsem byla školou povinná a na stčední, tak nálepku šprt měl ten, kdo to jen nabifloval a dost. to je docela blbé, ne?
OlgaMarie — #16 naše nejstarší měla opravdu svůj vlastní přístup k učení..........nejraději se při něm dívala ven, kde co letí
evelyn — #15 přesně tak a já tyhle děti lituju
já jsem měla štěstí, že naše děti skoro nemarodily a když náhodou ano, tak jim vždycky někdo přinesl sešity k dopsání, a nebo to pro ně děti psaly přes kopírák 
Něco podobného máme doma, akorát je to už v kvartě. Od malička přemýšlí, ptá se, řeší teoretické problémy, pro praktický život trošku nepoužitelný. Ve třídě je považován za šprta, kamarádí se jen s několika stejně "postiženými" spolužáky. Přitom jsem ho v podstatě neviděla doma vzít učebnici do ruky, občas si přečte učivo cestou do školy. Je to demagog, v omezené míře puntičkář (ovšem tím nehodnotím "pořádek" v jeho pokoji, ten je mu ukradený, protože je to práce). Letos naštěstí ho vzal manžel do své péče - přes léto ho bral do práce a učil ho manuálním pracem a syn to zvládal docela dobře, nicméně to zhodnotil tak, že aspoň ví, proč se musí ve škole snažit, protože manuální práce je nepříjemný způsob obživy.
Často vedeme doma odborné diskuze na různá témata, ještě že manžel má v tomhle přece jen navrch, ale má strach, že brzo už tomu tak nebude. Nicméně se obávám, že k takovým lidem se opravdu musí přistupovat trochu odlišně, diskuze s ním jsou pro mne zajímavé. Navíc on má v sobě určité outistické prvky, prostě není jako normální děti, a i z toho důvodu se s ním musí jednat trochu jinak než jen jako s rozmazleným spratkem. Čímž odpovídám částečně i na tu vaši radu, že se má dítě srovnat do řady. Prostě tyhlety děti nejsou normální a nejde s nimi jednat jako s průměrným grázlíkem.
Člověk se s tím musí naučit žít. A spratky fakt nenechat přerůst přes hlavu. Staršího Aspergera jsme dusili, proč je tak neschopnej. kamrády neměl, šikanoval ho spratek o dvě hlavy menší. No tak teď už to víme. A třídní schůzky jsem vždycky ořvala a neměla jsem ráda bezproblémové dětičky. Pak šel do první třídy mladší. Chytrý, samostatný, ničeho se nebojí, kamarádský. jenže ouha, chlapec povyrostl, dostal šikanující úču a už se jí také nelíbí. Vyhrožuje třídní důtkou a dvojkou z chování. Neboť on frajer stále vyrušuje. Vykřikuje, komentuje, snaží se dělat legrácky. Učitelky chápu. a dítě jsem chtěla utopit. Ale pokud si sám z našich domluv nic nevezme, tak co s ním? Asi ho fakt utopím. To samé jsem chtěla udělat i s tím starším, když na něj byly stále stížnosti. Kdepak.....nepomůže nic.
Musím je jen mít moc ráda, stále dohlížet na slušné chování a usměrňovat. A smířit se s tím, že každý člověk je jiný a nikdy nebude nic bez zádrhelů.