Třicetiletá Tamara žila až donedávna na pohodu. Každý víkend na nějakém výletě či sportovní akci. Nikdy nebyla sama doma. Vlastně téměř nikdy nebyla doma. Stále se s někým seznamovala, stále někam jezdila. Nebyl čas si ani koupit nábytek do bytu, který si pořídila před lety. Občas u ní někdo přespal. Většinou šlo o přátele, které někde potkala a náhodou projížděli městem. Nevadilo jim ležet na karimatce a ráno snídat v nedalekém bistru. Ani kuchyňskou linku neměla.   

V den mých kulatin to na mě ale dolehlo,“ začíná své vyprávění sympatická Tamara, která momentálně nemá vážnou známost, ale až doposavad se tím nějak zvlášť netrápila. Dle jejích slov ani nebyl čas. Stále něco podnikala s partou, která se proměňovala v čase, ale vždy v ní nějaká spřízněná duše byla. Jezdilo se na vodu, na hory – doma i v zahraničí. Vše, co k životu Tamara potřebovala, měla vlastně stále tak trochu s sebou. A vešlo se to do kufru či velké krosny.

Jenže najednou jsem na té super oslavě, kterou mi nachystali nejbližší přátelé, viděla, že všechny moje kamarádky už se starají o své domácnosti, jen já mám stále boty toulavý,“ snaží se popsat svoje aktuální obavy mladá žena. „Nebaví mě sedět doma a něco tam kutit. Ale na druhou stranu se bojím, že můj současný život není dlouhodobě udržitelný. Co když jednoho dne neseženu nikoho, kdo se mnou pojede na túru do hor nebo na vodu? Což když jednoho dne budu prostě na tohle všechno stará a zůstanu úplně sama?“, klade si otázky, které by zřejmě napadly každého v její situaci.

Moji rodiče měli velké štěstí. Našli se ještě na škole, měli stejné cestovatelské zájmy, a nestarali se příliš o to, že jejich domov není jako ze žurnálu. Dokonce vychovali bez zjevných následků i mě,“ směje se trochu ironicky. A jedním dechem dodává, že si je samozřejmě vědoma, že ten odpor k domácím pracem a jakémusi hnízdění zřejmě tak trochu pramení ze způsobu, jakým prožívala své dětství. „Ale byla jsem jako dítě šťastná, bavilo mě poznávat svět. Ať už se jednalo o tajemné dálky nebo malebná zákoutí řeky Sázavy. To, o čem ostatní děti snily pod peřinou při četbě dobrodružných knih, já vlastně prožívala. Jen jsem neměla ani pořádný pokojíček jako ostatní děcka,“ vzpomíná na roky, které dávno odnesl čas. A přemýšlí, že by možná měla zkusit vést normální život v bytě se sporákem, velkou postelí a plnou ledničkou.  

Přečtěte si také: 

Reklama