Třicetiletá Tamara žila až donedávna na pohodu. Každý víkend na nějakém výletě či sportovní akci. Nikdy nebyla sama doma. Vlastně téměř nikdy nebyla doma. Stále se s někým seznamovala, stále někam jezdila. Nebyl čas si ani koupit nábytek do bytu, který si pořídila před lety. Občas u ní někdo přespal. Většinou šlo o přátele, které někde potkala a náhodou projížděli městem. Nevadilo jim ležet na karimatce a ráno snídat v nedalekém bistru. Ani kuchyňskou linku neměla.
„V den mých kulatin to na mě ale dolehlo,“ začíná své vyprávění sympatická Tamara, která momentálně nemá vážnou známost, ale až doposavad se tím nějak zvlášť netrápila. Dle jejích slov ani nebyl čas. Stále něco podnikala s partou, která se proměňovala v čase, ale vždy v ní nějaká spřízněná duše byla. Jezdilo se na vodu, na hory – doma i v zahraničí. Vše, co k životu Tamara potřebovala, měla vlastně stále tak trochu s sebou. A vešlo se to do kufru či velké krosny.
„Jenže najednou jsem na té super oslavě, kterou mi nachystali nejbližší přátelé, viděla, že všechny moje kamarádky už se starají o své domácnosti, jen já mám stále boty toulavý,“ snaží se popsat svoje aktuální obavy mladá žena. „Nebaví mě sedět doma a něco tam kutit. Ale na druhou stranu se bojím, že můj současný život není dlouhodobě udržitelný. Co když jednoho dne neseženu nikoho, kdo se mnou pojede na túru do hor nebo na vodu? Což když jednoho dne budu prostě na tohle všechno stará a zůstanu úplně sama?“, klade si otázky, které by zřejmě napadly každého v její situaci.
„Moji rodiče měli velké štěstí. Našli se ještě na škole, měli stejné cestovatelské zájmy, a nestarali se příliš o to, že jejich domov není jako ze žurnálu. Dokonce vychovali bez zjevných následků i mě,“ směje se trochu ironicky. A jedním dechem dodává, že si je samozřejmě vědoma, že ten odpor k domácím pracem a jakémusi hnízdění zřejmě tak trochu pramení ze způsobu, jakým prožívala své dětství. „Ale byla jsem jako dítě šťastná, bavilo mě poznávat svět. Ať už se jednalo o tajemné dálky nebo malebná zákoutí řeky Sázavy. To, o čem ostatní děti snily pod peřinou při četbě dobrodružných knih, já vlastně prožívala. Jen jsem neměla ani pořádný pokojíček jako ostatní děcka,“ vzpomíná na roky, které dávno odnesl čas. A přemýšlí, že by možná měla zkusit vést normální život v bytě se sporákem, velkou postelí a plnou ledničkou.
Přečtěte si také:
- Spát mimo domov? Pro Olgu je to noční můra
- Kvůli lásce jsem opustila rodnou zemi, skvělou práci i přátele. Jsem jen zamilovaný blázen?
- Recept: Grilované koleno se salátem
Nový komentář
Komentáře
A není špatné si najít chlapa, co rád vaří a umí to. Potom jen chvíli trvá naučit ho odkládat nádobí do myčky. Ale i to se časem zvládne.
Dodatek - jo, jednou bude na túry stará. Ovšem běžně potkávám turisty důchodce kolem 70 let. Takže ta doba, kdy slečna bude opravdu stará, je celkem dosti vzdálená. Přemýšlet o tom ve třiceti mi připadá poněkud brzo.
No tak proč to teda nezkusí? Může si nakoupit mraky kuchyňských spotřebičů, zaplatit si kurz vaření, a uvidí se.
Nemá cenu planě přemýšlet, jestli má pocit, že o něco přichází, tak nechť přestane cestovat a vyzkouší si ten "normální život". Ono teda není povinné se vdávat, a i kdyby, píše se tam, že o muže dosud neměla nouzi, tak už si dávno mohla najít nějakého, který nepožaduje ženu kuchyňku, pradlenku, bydlenku. 
Velká postel je základ ..
A proč si ten holobyt, když tam nic nemá pořizovala? A co pračka? Taky zbytečná?
Né vždy dělame jen to co nás baví.
Ale vše je o pěnězích. Když jsou, není problém paní na úklid, Dáme jídla, robotický vysavač, ... Když nejsou, tak se holt musí překonat. Přeci i teď musí aspoň jednou za čas uklidit.