Asi to mám od dětství. Pamatuji si zvuk motokár, motorek či nějakých závoďáků, byly to zvuky nedělního odpoledne. Náš děda se vždycky na něco takovýho hlučnýho napjatě díval. Náš otec byl sportovně duchem mimo, takže to byla pohoda. Žádné řvaní, žádné chození na zápasy nebo obsazení televize, když zrovna dávali nějaké mistrovství.

Vše mi vynahrazuje můj manžel. Zase se k nám vrátily zvuky nedělního odpoledne, díky sportovním kanálům na satelitu je to i častěji. Hokej, fotbal, mistrovství, olympiáda, atletika, tenis... No prostě furt je něco a můj muž to prostě MUSÍ SLEDOVAT! Někdy si myslím, že je blázen. Nijak jeho stavy nekomentuji, nechám ho se dívat, někdy ale teskním, že nemáme další televizi.

Nedávno jsem ho pozorovala. Byl jako v tranzu. Každou situaci, napínavý vývoj, sledoval v uvytržení. Oči na obrazovce, rychlá gesta rukama, výkřiky, nadávky, výlevy štěstí a euforie. Myslím, že kdyby na to přišlo, i by ronil slzy. Možná si zaslzí, ale tajně, abych to neviděla, co já vím... Fakt byl v rauši. Nic jiného kolem nebylo. Jen ti hráči, co se míhají na obrazovce.

Jakmile začne hokej nebo fotbal (mistrovství), chodí skoro na každý zápas s ostatními, stejně postiženými kumpány do hospody. Pokud kumpáni nemůžou, jde klidně i sám. Návraty jsou opulentní, většinou dost pod obraz. A nálada podle toho, jak přenos dopadl. Někdy nadává, že to ti břídilové zazdili, a v nadávání se dostane i na to, jak to, že někdo doma nevynesl koš, proč je na stole hrnek od večeře... no proste hodně mě miluje, když vítězíme, a najednou ho štve, co všechno není doma udělaný, když prohráváme. Takže tak s tím i počítám, když kouknu na výsledek a on ještě není doma. I když má kocovinu jako prase, pokud je druhý den zápas, jde zase fandit do hospody. Tak se tak vždycky modlím, aby už to mistrovství skončilo, aby ti naši vyhráli (nebo brzy vypadli), aby už bylo zase všechno v pohodě a můj muž se vymanil z alkoholového oparu. Ja vím, i muži mají své dny a já mu je dopřávám, jen někdy nad nimi nevěřícně kroutím hlavou.

Neříkám, jsem ráda a cítím se jako správná Češka, když vyhrajeme nějaký důležitý zápas, turnaj, ligu, mistrovství a nevím, co ještě... ale v takovým šílenství a tranzu tedy nejsem!

Klára

Dnes si povídáme na téma sledování sportovních přenosů. Historek s nimi spojených. O fandech, o událostech, o hrdosti.

Za příspěvek odměním jednu z vás plavkami v českých národních barvách. Tak pište na:

redakce@zena-in.cz

plavky

 

Reklama