Milá redakce i čtenářky magazínu Žena-in,

jdu si vylít srdíčko, které je v téhle chvíli plné zloby a zášti. A není to kupodivu kvůli chlapovi, ale kvůli jeho dětem.

S přítelem spolu žijeme již pět let. Potkali jsme se na jedné charitativní akci, oba rozvedení, oba jsme měli děti a toužili po nějakém tom pevném a klidném přístavu na stáří. Nevzplanula mezi námi láska na první pohled, dlouho jsme se okukovali, nenápadně oťukávali... a pak teprve se pomalu měnilo přátelství v něco víc. Cenila jsem si na něm, že si s ním můžu povídat. Dokázali jsme spolu mluvit dlouhé hodiny o všem možném. Konečně jsem nevedla monolog.

Petr si velmi rychle našel cestu i k mé, dnes sedmileté dcerce. Ta na něm doslova visela. Hltala každičké jeho slovo, úsměv i gesto, aby se po něm mohla opičit. Jedla zásadně s ním, s ním se chtěla koupat, s ním si chtěla před spaním číst pohádky. Byla jsem z toho nadšená, protože takhle otevřená a spokojená od rozvodu s jejím otcem nikdy nebyla.

A Petr ji bere jako svou vlastní. Věděla jsem, že i on má dceru a syna. Starší dcera byla a vlastně stále je v Anglii, kde nejprve pracovala jako au-pair, později si našla i práci a podle všeho se už zpátky nevrátí. Vídám ji tak jednou do roka. Mladší syn, tomu je sladkých čtrnáct, což je právě ten kámen úrazu.

Přichází k nám jednou za čtrnáct dní na víkend, tráví u nás všechny svátky, volna, prázdniny a poslední dobou se naučil i u nás marodit. To mi vadí už z principu, že prská bacily všude kolem sebe a nakazí mou malou dcerku, která je do té doby zdravá a kvůli které já si pak musím v práci brát paragraf.

Snažila jsem se, opravdu jsem se snažila mít ho ráda. První návštěvy jsme kolem něj našlapovali po špičkách, aby si dobře přivyknul a chtěl u nás být. A tak se mu koupilo vše, co chtěl. Vařilo se to, nač měl zrovna chuť, jezdilo se na výlety, aby se u nás náhodou nenudil, a vůbec se mu snášelo modré z nebe.

Možná právě proto se mu u nás zalíbilo a chce u nás být stále častěji. Ale já jsem zvyklá na svůj klid, potřebuji mít prostor i na práci, kterou si často nosím domů na víkend, ale kterou nemůžu dělat, protože milý Honza sedí u počítače a hraje hru. Na mou prosbu, aby hru ukončil, jen prohodí, že je v levelu, ve kterém ještě nebyl, a chce ho dohrát.

Petr, místo aby zakročil, mě odvede do obýváku, kde mě uchlácholí, že mám být trpělivá. Ale můj pohár trpělivosti s každým sebraným kouskem oblečení ze země, s každým uklizeným talířem či hrnkem přetéká a přetéká a já cítím, že to nebude dlouho trvat a já bouchnu.

Nebaví mě po něm uklízet špinavé prádlo, sbírat papírky, uklízet špinavé nádobí nebo po jeho koupeli uklidit komplet koupelnu. Jednou jsem ho do té koupelny vrátila s tím, že si má po sobě laskavě pověsit ručník, vypustit vanu a uklidit oblečení, a on pak tři měsíce nepřišel. Můj partner se pak trápí a já se cítím provinile, že za to můžu já. On přeci přijal mou dcerku bez problémů, přestože to není také žádné zlatíčko. Připadám si jako sobec, ale pořád nevím, jestli mám zapotřebí tohle snášet…

Gábina

 
Reklama