Ráno v soukromé emailové poště většinou probíhá s rukou pod bradou, kdy jedu a mažu. Nabídky, reklamy, zaručené tipy… Jenže nejsou všechna rána stejná. Toho jednoho úplně jiného jsem si málem prstem vypíchla oko, když mi loket pod bradou ujel leknutím.

Hned u první zprávy, kterou jsem otevřela, vyprskla jsem horkou kávu do klávesnice: „Přistěhovat se můžu okamžitě.“ Pod vzkazem víc než výhrůžným se culila bezzubá tvář a ze zažloutlého nátělníku se dralo chlupaté šílenství ze všech možných prověšených otvorů. Otevírala jsem jeden po druhém, 163 okamžitých přistěhování, tipů - co jim na uvítanou můžu uvařit k večeři. Teplé a masité, jak jinak. „Madam, odpovídám na váš inzerát a můžu vám nabídnout vše, a to je víc, než teď tušíte.“ To se mi snad zdá. Zírala jsem na básníka, který se zvěčnil na zváleném gauči s kostkovanou dekou a gumu od tepláků posazenou proklatě vysoko.

Auu, co jsem komu udělala!

To musí být omyl, píšu obratem jednomu, co potěšil tím, že neposlal fotografii. V odpovědi koukám na inzerát, který jsem si dala, a nikdy v životě jsem ho neviděla. Smála bych se, až bych se za břicho popadala, kdyby nebyl můj. Ale byl. „Hledám muže staršího věku, který by ocenil teplo rodinného krbu, které tak ráda tvořím. Měl by rád nosit tepláky a vyžadovat teplé večeře. Přistěhování nutné. Společný podzim života ve dvou.“ A u toho má fotografie stažená z blogu. Zatmělo se mi před očima. Musela jsem na vzduch.

Do toho kamarád pobaveně volá, že dosud neznal moje náročné požadavky, a právě si jde koupit tepláky. Smál se u toho tak, že jsem ho nikdy takhle se smát neslyšela. A nedokázala jsem to já, ale (ne)známý vtipálek.

Ale až já na to přijdu, kdo to byl! První kávu mám naprskanou v klávesnici, jdu si ke kiosku pro druhou. Rovnám si myšlenky a v peněžence hledám drobné.

Před očima se mi najednou objeví pažitka. Pažitka v plastovém kelímku. „To je pro vás, místo kytky.“ Chlápek s černými zuby se usmívá a podezírám ho, že si dělá legraci jako my, když jsme byly děti a lepily jsme si na zuby černé papírky utržené z novin. Nedělá. V jedné ruce držím pažitku, v druhé kávu. Rozpačitě si přešlapuji na místě jako váha a zvažuji, co udělat. Pohupuje velkou žlutou igelitkou v ruce a měří si mě.

lup

Cítím, jak zlost kypí. Kolegyně prochází kolem a hlavu si můžou vyvrátit. On si klidně popotahuje nosem a volnou rukou uvolňuje zaříznuté kalhoty. Mám pocit, že to trvá věčnost. „Nesnáším chlapy s igelitkou!“ vyštěknu spásně a podávám mu svou kávu a s jeho pažitkou uháním pryč.

Když jsem to, jak jsem se zbavila nápadníka, vyprávěla kamarádovi, který si původně šel pro tepláky, ale nadšeně se chlubil se novým iPhonem, náhle zesmutněl: „Nesnášíš… to se lehce řekne, ale kam si jako ten nákup mám dát?“

chlap

„To je úplně něco jiného, přece…“ chtěla jsem vynulovat zklamání a vysvětlit, že vůbec nejde o tu igelitku, ale o toho chlapa. „Takže nesnášíš chlapy, nebo igelitky?“ směje se pobaveně a rád, že věci se mají jinak.

Naše debata se dostala do úzké uličky, kde se potkají dva nákupní košíky. A jeden z nich musí vycouvat. Žena se snaží vysvětlit a muž pochopit. Couvat se nechce nikomu. „Nesnáším chlapy,“ natahuji chvíli, protože vím, že chlapi to mají rádi, „…kteří v igelitce nenosí nákup, ale mobil.“

Reklama