Podle statistik je na naší planetě 51 % lidí přesvědčeno, že jejich vědomí v nějaké formě zůstává na světě i po smrti fyzického těla. Řadíte se mezi ně? Já ano…
Když jsem byla malá, často mě napadala otázka „Jak to, že jsem to já?Proč nejsem někdo jiný? A cítí i moje ségra to, co já? Jak to, že žiju?“ a podobně.
Teď mě těmito dotazy zásobuje moje dcera.
Vsadím se, že není jednoho člověka na Zemi, kdo by si takovou otázku v některé z etap života nepoložil. V závěsu za ní pak zpravidla následuje úvaha
„Co se stane, až umřu?“
Fakt, že člověk zemře jako schránka, pro nikoho tak nepředstavitelný není. Evidentně je to ale horší, když si máme připustit, že si přestaneme uvědomovat sebe sama. Cítit, vnímat, být.
Reinkarnace, proces, při kterém se lidské bytosti znovu a znovu rodí, je víra stará celá staletí a setkáváme se s ní po celém světě.
Když jsem byla ještě velká
Když jsem zmínila otázky kladené dcerou Johankou, nebyly to jen otázky. Vzpomínám si jasně, kdy mi Johanka podrobně vyprávěla „Když jsem byla ještě veliká...“.
Byl to celý životopis o tom, kterak měla děti a podobně. Byly jí tehdy čtyři roky. Naslouchala jsem. Nebyla to pro mě jen její bezbřehá fantazie, ale nesmírně zajímavé povídání. Naprosto to nezlehčuji. Dnes si to už nepamatuje.
A to je právě ono.
Osobně jsem za to, že člověk si po určitou dobu své minulé životy nebo jeden z posledních skutečně pamatuje. Pak zapomene.
Jisté zbytky paměti ale může mít každý z nás. Jen tomu ve většině případů prostě nevěnujeme pozornost. To proto, že naše racionální část bytosti vyhodnotí tuto informaci jako iracionální a okamžitě ji odsune do škatulky s názvem „To není možné“ a víc ji zpravidla neřeší.
Víra v oddělitelnost lidského vědomí a možnost jeho pokračování se ale nevyhnula ani vědě a je velice zajímavé, jak seriózně k tomuto tématu současní vědci přistupují.
Tým California Institute of Technology například naslouchá lékařům nemocnice v Southamptonu, kteří se pokouší přinést důkazy o teorii, že lidské vědomí pokračuje ve své činnosti i poté, kdy mozek přestal fungovat a pacient je klinicky mrtvý.
Lékaři sledovali 63 pacientů, kteří byli prohlášeni klinicky za mrtvé. Jejich srdce se zastavilo, přestali dýchat a mozková aktivita zanikla.
Po oživení, kdy se probrali z klinické smrti, byli tito pacienti přesvědčeni, že v době, kdy mozek nevykazoval jakékoli funkce, měli jasné a uspořádané myšlenkové procesy. Rozumně uvažovali a vytvářeli vzpomínky na to, jak se pohybovali mimo své tělo.
Sdělovali pocity míru, radosti a harmonie. Pro některé se zrychlil čas, zbystřily se smysly, ztratili vědomí svého těla.
O podobných stavech při přežití smrti existují zprávy staré i několik staletí.
Můžeme si myslet, co chceme. Jsme těmi, kterými teď a tady jsme, a máme k dispozici jen vlastní mysl, jejíž součástí je víra.
Můžeme různé studie, výsledky a pokusy skupin vědců zpochybnit. Nevěřit. Nemůžeme je ale ani spolehlivě vyvrátit.
A navíc je tu i ta potvůrka paměť
- Už se vám někdy stalo, že jste se ocitli na místě, kde jste nikdy nebyli, a přesto jste ho znali?
- Vyprávělo vám někdy vaše dítě naprosto vážně zážitky, které se mu dle vašeho soudu nemohly stát?
- Měli jste někdy pocit, že jste se s určitým člověkem již setkali, že ho znáte, a přitom tomu racionálně tak není?
- Zdálo se vám někdy detailně o vlastní smrti i okolnostech kolem ní?
- Máte dojem, že jste určitou situaci již řešili, že víte, jak něco udělat, a přitom byste to vědět ani neměli? Může jít i o dost odborné znalosti, ke kterým netušíte, jak jste přišli.
Ano? Pak opravdu může jít o zasunuté vzpomínky.
Mám hodně takových a nepokládám se v tomto ohledu za fantastu.
A také nejsem sama, kdo si například vzpomíná, jak zemřel.
Tohle je, věřte, tak silný zážitek, že vcelku chápu, že se někde v podvědomí uloží. Mám fóbii z vody a udušení.
Nemyslím si ale, že by mi jakákoli regrese či hypnóza a návrat k těmhle okamžikům, jak je dnes moderní, kdovíjak pomohly. Ne vždy je to postup správný. Znovu si tím projít? Děkuji, NE! Tenhle kousek mi stačí.
Máte podobné zkušenosti? Co si myslíte o hypnóze? Chtěli byste si na kousek předešlého života vzpomenout, nebo si myslíte, že je zřejmě dobře, když si to povětšinou nepamatujeme? Věříte v nesmrtelnost vědomí?
Nový komentář
Komentáře
Jo, to je docela přesné! Před třemi lety jsem byla na výletě u Chrámu sv. Barbory. Jasně jsem si vzpomněla, jak tam stojím jako malá holká ještě s jinými dětmi a jistá paní nám říká ,, táák děti, toto je chrám sv. Barbory".
Jenže mamka mi doma řekla, že jsem v Kutné hoře nikdy nemohla být. Jsme z jiného kouta republiky a tábory plus školy v přírodě se jezdily absolutně někam jinam . . .
To, že se jedná jedná o vzpomínku z jiného života, o tom jsem od začátku přesvědčená
Nějaké regrese mi přijdou sice zajímavé, ale mohou být silně ovlivněné současným duševním stavem a tím i značně zkreslené a co se klinické msrti týká, četla jsem vyjádření řady lidí, kteří během ní žádně prožitky nemělli - navíc jde o nepřenosné zkušenosti jiných lidí.
Jediné způsoby jak zjistit odpovědi na otázky o posmrtném životě dávají praktické pokusy z oblasti jogy, mystérií, magie, mystiky a spol. Navíc podle třeba východních textů - pro příklad od Mircea Eliade, Jóga, nesmrtelnost a svoboda, dává adeptovi těchto praktik možnost jak si vylepšit tento život tak si ten další - tedy posmrtný vybrat podle svého přání.
A komu nejde meditace, aby se tím dobral normálně vážných výsledků, může využít spánek, respektive poslední myšlenky před usnutím.
http://jenia.sweb.cz/sank.html
Ukázka jak mohou takové praktiky pomoci vylepšit i život tento. Článek vyšel za vlády bolševiků, takže tam nesmělo být nic o dduchovních věcech, nedovolili by jej otisknout, ale samozřejmně se postup v něm popsaný dá plně využít jak k vylepšení tohohle pozemského života, tak i k poznání a vylepšení života budoucího. Stejné či podobné postupy byly používané již v antickém Řecku a Egyptě k chrámovému léčení, komunikaci s mocnostmi onoho světa, kouzlům všeho druhu....
Jen místo formulace krátké věty jak je doporučené v článku je lepší obrazná představa toho co si člověk přeje, je to mnohem účinnější. Využití spánku, respektive posledních myšlenek před usnutím má tu výhodu že nezabere moc času, maximálně několik minut před usnutím, navíc to mohou díky tomu zvládat i lidé bez praxe v meditacích, protože ve spánku není mysl rušená vnějšími podněty, což nahrazuje roky meditačních cvičení.
Běžně mám daja vue, či jak se to píše, měně častěji astrálně cestuji. Příjde to z ničeho nic, nelze to naplánovat. Spousta lidí to nejprve viděsilo, ale teď už jim to nepříjde. A mě to příjde velice přirozené..
S hypnózou zkušenost nemám, jen s holotropním dýcháním, jím se člověk také může vrátit zpátky...mně bylo hrozně špatně ještě týden potom, takže bych do toho už nešla.
Věřím tomu,ale hypnozu bych ze strachu nepodstoupila.
V nesmrtelnost vědomí věřím jen opravdu málo. Na kousek předešlého života bych si chtěla vzpomenout, ale hypnózy se bojím.
enka1 — #99 Když ona tě ale někdy ta zasunutá vzpomínka zaskočí v té nejméně vhodné chvíli.Prý je nejlepší odpustit sobě i ostatním aktérům...
FAXÍK — #98 To podle mě asi nejde,jedině amnézie,jenže ta bývá po úrazech a člověk zapomene i hezké chvíle,tak radši ne. Špatné jde hluboko, hluboko zasunout a doufat, že v příštím životě nebo i v současném nám to bude započtené k dobru.
chtěla bych na minulost zapomenout, ale nevím kdo mi s tím může pomoci?
charouzka — #96 Pokud se bojíš, asi podvědomě víš proč. nepodstupuj to. Inkarnační regrese ti poodhalí jen něco. Něco, co sneseš.
vy kdo jste podstoupili cestu zpět do svého vědomí, nemáte pocit, že vám to ublížilo? já sama se totiž něčeho takového hrozně obávám, přitom bych to asi potřebovala
Michaela Kudláčková — #88 Míšo, ani netušíš, jak obrovskou jsi mi udělala radost... Děkuju.
A další je Evangelium podle Filipa. Takže už 2000 let se učí o duši po smrti. Křesťanství vzniklo na buddhismu. Viz texty z nálezu v Nag Hammadí.
Zázvorka — #91 Jen jsem podotla, že ti, kteří zemřeli, vědí. Někdy v 5. nebo v 6. století byly z theologických výuk vyjmuty veškeré poznámky, které by mohly budit dojem, že po smrti se zase narodíme. Stále jsou ve zkoumání Evangelia sv. Tomáše a zapovězeného Jidáše. Církev neví, co s nima a filosofové přemýšlí, co jimi autoři chtěli sdělit...Z Tomášova jasně vyplývá, že mu Ježíš sděluje, že již žil a žít znovu bude. Mluví nejen o sobě, ale i o něm, prostě o všech lidech. Z Jidášova vyplývá, že Ježíš Jidáše požádal, aby na něho ukázal a věděl, že ho za to ukřižují. Věřil, že se na svět vrátí.
Míšo, ty obrázky v článku jsou od koho? Moc zajímavé
OlgaMarie — #90 A on to snad někdo mrtvý někomu živému řekl??
Zázvorka — #89 Omyl. Každý, kdo fyzicky zemřel, ví...Dnes je prokázáno, že vývoj člověka neprobíhal evolučně, ale nevysvětlitelnými skoky. Mě ještě ve škole učili, že naším předchůdcem byl člověk neandrtálský, dnes je prokázáno, že náš předchůdce neadrtálce vybil. Tím chci jen říct, že o svém pobývání na Zemi víme prd. Při návratech do minulých životů jsou důležité detaily z okolí, oblečení, jídlo apod. Pokud naprosto přesně dokážu popsat jistou budovu ve Florencii před přestavbou v roce 1380, jsem stavitelský fenomén, blázen nebo jsem tam opravdu před rokem 1380 žila? V každém případě návrat do minulého života, ať už se jedná o cokoliv, je jen a jen pouze o nás samých.
Mám husí kůži a z mnoha příspěvků mi běhá mráz po zádech.
Někdy přemýšlím, zda lidé z mého okolí nemohli v minulém životě provést něco špatného či neodpustitelného, že v tomto současném jsou např. opakovaně nemocní.......
Zda věřím? Myslím, že ne - jsem ten zarputilý materialista
Ale vyjímečně připouštím, že asi je něco mezi nebem a zemí, co se nedá "logicky" vysvětlit.
Věříte v nesmrtelnost vědomí? Podle mě, je to "podvědomé" přání většiny z nás, aby po smrti něco bylo, aby vše smrtí neskončilo. Ale zda opravdu cosi pokračuje se zatím 100% nikdo nedozvěděl!!
Nestyda — #87 ...rozhodně si nemyslím, že je to fantazie - až se příště uvidíme, když budeš chtít, hodím Ti na to - mnoho lidí u mě řeší minulé životy - je to jiné, než regrese, nebo hypnosa - svobodnější.
Jako dítě jsem se strašně bála letadel. Toho ukrutného řevu... O tom už jsem zde nesčetněkrát psala, jak jsem se stala terčem posměchu, když jsem se jako asi čtyřletý prcek utíkala schovat před letadly s křikem a pláčem: RAKETY! RAKETY!!! Dodnes se mi smějí. Jenže já pořád vím, jak ukrutný jsem měla strach.
A v té době jsem pořád v myšlenkách viděla černé piáno, po kterém se mi stýskalo. Nikdo u nás klavír neměl, nikdo na nic nehrál. A já po něm tolik toužila. Dodnes se mi zdá o klavírech. Vždycky jsem si toužila zahrát a v hlavě jsem věděla i jak se to dělá. Fantazie? Vzpomínka? Možná plácám hlouposti a jde opravdu jen o hru v mé hlavě.