Použití řeči těla je ve společnosti stejně rozhodující jako schopnost používat plynně rodný jazyk. Používáním jejích signálů můžete ovládat téměř všechny výměny názorů, ať formální či neformální, intimní nebo veřejné. Jen když přicházíme do styku s jinými kulturami, si uvědomíme, že naše normy (představy o tom, jak bychom se měli vyjadřovat) jsou velmi relativní.
Kultura, ve které žijeme, má velký vliv na naši neverbální komunikaci. Signály týkající se času a prostoru jsou takové, které jsou kulturou nejvíce ovlivnitelné. Neverbální prvky jsou důležitou částí komunikace. Až 65% přenášené komunikace je neverbální. Neverbální prvky jsou např. gestikulace rukou, držení těla ale i úsměv. Schopnost komunikovat s druhými je závislá na rytmické synchronizaci, to znamená, sdílení společného rytmu. Každý člověk při rozhovoru vyvine určitý rytmus, pomocí kterého člení větu do smysluplných celků, zdůrazňuje důležitá slova a dělá pauzy. Tento řečnický rytmus je provázen i neverbálními projevy a gesty. Posluchač, který je v souladu s tímto rytmem, nejen, že lépe rozumí hovořícímu, ale má z této komunikace větší uspokojení a lepší vztah k řečníkovi.
Nejdůležitější projev, který používáme v komunikaci je zrakový kontakt. Pohled očí je důležitý nejen proto, že nám umožňuje zpětnou vazbu, kontrolovat vlastní vyjadřování na reakci partnera. Při rozhovoru lidé vyčerpávají až 30–60% celkového času na oční kontakty, přičemž od 10–30% pohledů trvá 1-7 sekund. Častěji pozoruje posluchač, než řečník, který odvrací pohled, když se potřebuje více soustředit na to, co chce říci.
Neverbální signály se dělí na úmyslné a neúmyslné, podle toho, zda je uskutečňujeme vědomě či nevědomě a na prostorové, přechodné, vizuální a akustické, podle toho, na co zrovna působí. Do kategorie vizuálních signálů zařazujeme velké množství neverbálních signálů, jako např. výraz tváře, pohyby těla, zrakový kontakt, fyzický vzhled a dotyky.
Dotýkání patří k národním zvykům. Jedním z národů, kteří se nejčastěji dotýkají jsou Řekové. Naopak k nejchladnějším patří Američané. Tam je taková situace, že se učitelky v mateřských školkách obávají vzít plačící dítě do náruče, aby si pouhou útěchu někdo nevysvětlil jako sexuální zneužívání. V Americe je nyní např. zakázáno poklepat kolegovi pochvalně na rameno nebo ho soucitně obejmout. Kultura dotyků však celkově upadá. Hmat patří na začátku 21. století k vymírajícím smyslům.
Současný svět se omezuje pouze na zrakové vnímání, které je sice nejdůležitější (a takový pohled jistě umí pohladit), ale tělesný kontakt může zlepšit váš postoj k sobě samému, má kladný vliv na vývoj řeči a inteligence u dětí a je to velmi jedinečný dotyk, který značnou měrou podporuje léčení a zdraví. Léčebné dotyky se považují za jeden ze základních způsobů léčby a v některých velkých lékařských centrech se staly součástí výuky zdravotních sester. Dotyky pomáhají ulevovat od bolesti, zmírňují deprese a úzkost. Podporují pacientovu vůli k životu a pomáhají také předčasně narozeným dětem, které trpí nedostatkem dotykových podnětů v inkubátorech, aby lépe rostly a prospívaly. Dotyky nejsou jen léčebné, ale jsou i příjemné, potřebné a pro naši fyzickou i psychickou pohodu naprosto nezbytné.
Reklama