Abych řekla pravdu, letos byl jeden z těch vzácných roků, kdy mě moc věcí nenaštvalo.

 

No, to bych zase lhala. Spíš je to tak, že vzpomínky jsou mrška proradná a to horší se prostě zapomíná lépe.

Takže jsem se pokusila v tom svém pozitivně naladěném mozečku vydolovat nějaká ta letošní negativa a příkoří.

 

Opět a vždy mě štve netolerance mezi lidmi. Neustále si maluji vzdušné zámky a doufám, že když jdu na někoho po dobrém, tak on mi to oplatí.

U někoho to funguje a tyhle vztahy mám fakt ráda, ale někteří bez napjatých mezilidských vztahů patrně nemohou existovat. A tak když náhodou nejsou žádné třecí plochy, tak si je prostě vymyslí a prezentují jako fakta. A pak to do vás šijou a šijou a šijou.

 

A já jsem naštvaná sama na sebe, protože jsem nepoučitelná a neustále zapomínám na ty horší časy a pak opakovaně koukám jako puk, když zas na mě někdo vybalí nějakou tu chuťovku.

Jestli mi chcete poradit omezení styku s těmito osobami, tak je to rada hodně dobrá. Jenže některé osoby jsou ve svazku příbuzenském a tam to prostě utnout nelze. A nebo třeba pracovní vztahy, taky se občas setkáte s trochu zákeřným kolegou a nebudete kvůli němu dávat výpověď.

Musím býti příště prostě chytřejší a hlavně nezapomínat…

 

A jako vždy mě často štvou televizní zprávy, které jsou spíš přehlídkou černé kroniky. Štvou mě fámy o ptačí chřipce, o BSE a o tom, že téměř každá potravina obsahuje zdraví škodlivé látky. Jenže ani žít ze vzduchu není to pravé, protože ani dýchat není zdravé.

Jako bonbonek je nám nabídnut desetikusový vrh vzácných štěňat nebo lidská trojčata.

 

Teď z jiného soudku.

 

A pak jsem opět letos naštvaná, že jsem nikde nesehnala ty staré dobré salonky bez jakékoliv příchuti jahod, banánů či jiné úchylné chemické přísady. V krásném zlatobílém papíře, přesně jako před dvaceti lety. A tady na magazínu Žena-in jsem se dozvěděla ještě horší věc – tyto salonky nemám šanci v naší republice sehnat. Ach jo, tak nic.

No a samozřejmě jsem u další věci, která mě hrotí nervy. No jo, známe to, že?

Chuť na sladké mě prohání jako nadmutou kozu a já samozřejmě vždycky podlehnu.

 

A nakonec jsem zase u kytiček.

Naštvaly mě veškeré draceny, které jsem zachránila z modrých spárů Kočky. Odvděčily se mi tím, že na sebe nastěhovaly divnou veteš, něco jako svilušky nebo co. A míní jim dělat pohostinný domov. Nepomohla obrana přírodní ani chemická.

Teď jim prospívá chladné a vlhké podnebí zimní chodby. Sviluše se alespoň nemnoží, takže je občas zlikviduji sprchou nebo vlhkým hadříkem.

Snad se nenastěhují na sousedčiny muškáty, to by byl průšvih!

 

Ani venkovní kytky se příliš nevyznamenaly, to vám povím. Těšila jsem se na „milion zvonečků“ a ta zmenšenina surfinií se mi fakt líbila. Než přiletěly bílé molice, daly se do spolupráce se zelenými mšicemi... a bylo vymalováno.

 

Jak tak na to koukám, tak si říkám, že pokud mě štve opravdu jen tohle – tak to jsem na tom dobře…

 

Reklama