Už to bude skoro 20 let, co zemřel můj táta.
Jaký byl? Přísný, pracovitý, uměl se taky smát a rozuměl humoru. Měl rád hudbu a přírodu. Čím jsem starší, tím se mi vzpomínky na něj vytrácejí. Doma to bylo rozděleno tak, že máma měla na starost nás děti (4) a domácnost a táta se staral o dům a všecko, co bylo potřeba zařídit. S námi (dětmi) moc nebyl, vlastně skoro vůbec. Přestavoval se barák, a tak měl pořád co dělat. No a když už bylo všecko hotovo, tak si šel odpočinout na věky (zemřel). Je to smutné, ale po těch letech jsem se s tím vyrovnala. Vím, že je mu teď dobře a že se na mě dívá a sleduje můj život. Život nebo spíš jedno velké trápení.

S muži mi nedělá problém komunikovat, snažím se je pochopit, pracovat s nimi. Co mi dělá problém, je bližší kontakt, nepřipouštím si je k tělu ani k srdci. Nemám žádnou představu, jak by měl vypadat vzhled mého partnera. Neřídím se podle „šablony" mého otce. Můj táta byl černovlasý a mně se spíš líbili blonďáci. Na partnerovi mě víc zajímá jeho charakter a jaká je to osobnost. A to si myslím, že je „spojení" s mým otcem. Táta byl osobnost - chodili se s ním radit sousedi a lidi, co potřebovali pomoc. Vždycky každému pomohl, i když už byl nemocný. Je těžké najít partnera takových kvalit. Možná, že jsem si ho za tu dobu zidealizovala, ale já to tak cítím. Jestli někdy najdu takového partnera, který mi bude aspoň trošku připomínat mého otce, tak budu šťastná.
Milá ženo-in,
z vašeho příspěvku jsem pochopila, že toho pravého stále ještě hledáte. Přeji vám, abyste našla někoho, kdo bude osobnost a bude mít charakter, jak píšete.
No a když bude navíc pěkný blonďák... to také nebude na škodu, ne?
Reklama