Dobré odpoledne všem ostatním čtenářkám!
Ráda bych vám napsala něco na téma, jestli stárnout znamená nabírat rozum. Upřímně řečeno - kéž by tomu tak bylo. Stáří ale bohužel často s sebou přináší jednu velice zákeřnou nemoc, Alzheimerovu chorobu. A můžu vám říct, že ani svému nejhoršímu nepříteli bych nepřála, aby byl někdo z jeho blízkých touto nemocí postižen.
Představte si, že váš blízký příbuzný, člověk, který byl pro vás vždycky morálním i intelektuálním vzorem, učil vás dívat se po světě a půjčoval vám knížky, najednou neví, jak se zachází s televizorem. Na celé hodiny otvírá okno (i když je venku pod nulou), protože má pocit, že v místnosti není dost vzduchu. Kdo vás obviňuje, že jste mu z bytu odnesli to či ono, přičemž se jedná o věci, které vlastnil před dvaceti lety a které už dávno neexistují.
To, jak se vám takový člověk rozpadá před očima, i když fyzicky je na tom docela dobře, je skoro nesnesitelné. Nejsem ten, kdo má přímo na starosti péči o něj, snažím se ale pomáhat podle svým možností. A řeknu vám, že bych někdy raději skládala uhlí nebo dělala tu nejhorší a nejšpinavější práci. Člověka až napadne - snad aby to už radši skončilo. Ten nemocný člověk si totiž také uvědomuje, že něco není v pořádku. Není to ten „šťastný blázen", kterému je všechno jedno. Má záblesky, kdy si uvědomuje, co ztratil...
Tak jsem vám jen chtěla říci - pokud si starý člověk zachovává duševní zdraví, dá se s ním mluvit, poznává vás, tak ať je klidně protivný, malicherný nebo hádavý. Co já bych za to dala...
Omlouvám se za tento asi moc depresivní příspěvek, ale muselo to ven. A taky se omlouvám, že se nepodepíšu celým jménem. Mohl by to číst někdo z rodiny a bylo by mi to trapné.
Vaše čtenářka K.
Milá paní nebo slečno K., cítím s vámi hluboce a přeji hodně síly. Já pevně věřím, že ten nemocný si i v tomhle stavu uvědomuje, že nezůstal sám, že má rodinu, která ho nehodila přes palubu. To vám snad může být útěchou...
Nový komentář
Komentáře
Zažila jsem to s manželovou maminkou. Byla to ta nejlepší tchýně, jakou jsem mohla mít. Byla u nás na vánoce, na všech důležitých dveřích byly nápisy, co tam je, maminka stejně v noci přišla někam jinam. Věčné hledání něčeho, co tady určitě bylo, ona přece ví, kam si to položila. Doktorce nikdo neřekl, jaká je situace, takže se začala léčit, až jsem začala ječet a donutila manžu s bratrem, aby něco udělali. Sehnat LDN pro tuhle nemoc je problém. Nakonec se nám podařilo maminku dostat do Dvora Králové. Poznávala jenom vnučku, která u ní hodně často bývala jako dítě a věděla jméno pravnuka. Syny nepoznávala. Nemyslím si, že je špatné dát člověka s touto nemocí v posledním stádiu do specializovaného ústavu. Personál ví, co ta nemoc obnáší, co potřebuje, babičce tam bylo opravdu dobře, byla tam s lidmi, kteří na tom byli stejně. Já osobně, kdybych se měla jako nemocná rozhodnout, určitě bych upřednostnila specializovaný ústav před pobytem u dětí.
Majucha: hm, tak to já jsem to měla úplně stejně. Neviděla jsem jí před její smrtí asi 10 let a informace o tom, že už není mezi živými mě byla úplně lhostejná (stejně lhostejná, jako jsem jí byla vždycky já). Když jsem byla malá, tak co se pamatuju, tak jsem o ní hovořila jako o "tchýni" - tedy ne před ní, ale jinak mi to rodiče tolerovali protože to opravdu byla herdekbaba sobecká a nepravedlivá. A slovo babička u mě platilo jen pro maminku táty, ta byla zlatá. Už je bohužel taky po smrti. Moje dcera má jméno po ní.
Na jaře ukončila pracovní poměr jedna má známá,aby se mohla postarat o maminku,u které tuto nemoc zjistili.Její mladá,ambiciozní šéfka doporučila umístění maminky v LDN s tím,že ji pak může dát do Kosmonos.Kde asi ta šéfová dožije?
Tak tohle jsem nezažila, jedna babička byla fit až do smrti, prostě večer si lehla a ráno už se neprobudila. Druhá babička si tak poslední dva roky nepamatovala jména a tak všem říkala jmény svých čtyř dětí, prostě tím, které se jí právě vybavilo. Ale jinak byla fit a čiperná a také zemřela ve spánku.
Majucha: já taky
Majucha: Asi tak. Když moje úžasná babička měla rakovinu, tak jí ani nebylo špatně. Prostě nadále kouřila, chlastala a jednoho dne to s ní seklo a už se neprobrala.... a že ona byla člověk, kterej by si zasloužil leccos. Stačilo by pár týdnů ve špitále, kam by za ní nikdo nepřišel, protože by děti něměly čas a musely si odpočinout po šichtě jako ona, když jí umírala máma.
Jo, Alzheimerova choroba je strašná věc. Bydlela jsem dva roky se svou pratetou, která ji asi měla, i když pokud vím nikdy oficiálně nediagnostikovanou. Když jsem přicházela ze školy, vždycky jsem se děsila, co se mezitím stalo. Jednou třeba teta postavila plastové kastrůlky, v kterých jí nosili obědy, na plotnu. Občas mě nepoznávala, ptala se, která jsem. Nepamatovala si, co jsem jí říkala. Ráno jsem jí třeba řekla, že dneska přijdu až pozdě večer, protože mám dlouho školu a pak jdu někam s kamarády. Když jsem kolem půlnoci přišla, teta byla vzhůru a nadávala, kde jsem tak dlouho, že jsem jí nic neřekla a že se o mě bála. Nebo mě obvinila, že jsem jí ukradla důchod, protože ho nemohla najít. Dala ho do jiného šuplíku než obvykle. Tvrdila mi, že musím na nákup, protože už nemá co jíst, ačkoliv lednice byla plná jídla. Když jsem jí všechno to jídlo ukázala, na chvíli se uklidnila, ale za půl hodiny za mnou znova přišla se seznamem na nákup. Občas to bylo dost deprimující, zvlášť, když mě nespravedlivě osočovala a nadávala a když mi říkala, ať odejdu, že mě nezná a že mě u sebe nechce.
Stárnout neznamená moudřet a to je rub mince.Já bych si s dovolením vybrala ten líc,jestli dovolíte