Dobré odpoledne všem ostatním čtenářkám!

Ráda bych vám napsala něco na téma, jestli stárnout znamená nabírat rozum. Upřímně řečeno - kéž by tomu tak bylo. Stáří ale bohužel často s sebou přináší jednu velice zákeřnou nemoc, Alzheimerovu chorobu. A můžu vám říct, že ani svému nejhoršímu nepříteli bych nepřála, aby byl někdo z jeho blízkých touto nemocí postižen.

Představte si, že váš blízký příbuzný, člověk, který byl pro vás vždycky morálním i intelektuálním vzorem, učil vás dívat se po světě a půjčoval vám knížky, najednou neví, jak se zachází s televizorem. Na celé hodiny otvírá okno (i když je venku pod nulou), protože má pocit, že v místnosti není dost vzduchu. Kdo vás obviňuje, že jste mu z bytu odnesli to či ono, přičemž se jedná o věci, které vlastnil před dvaceti lety a které už dávno neexistují.
To, jak se vám takový člověk rozpadá před očima, i když fyzicky je na tom docela dobře, je skoro nesnesitelné. Nejsem ten, kdo má přímo na starosti péči o něj, snažím se ale pomáhat podle svým možností. A řeknu vám, že bych někdy raději skládala uhlí nebo dělala tu nejhorší a nejšpinavější práci. Člověka až napadne - snad aby to už radši skončilo. Ten nemocný člověk si totiž také uvědomuje, že něco není v pořádku. Není to ten „šťastný blázen", kterému je všechno jedno. Má záblesky, kdy si uvědomuje, co ztratil...

Tak jsem vám jen chtěla říci - pokud si starý člověk zachovává duševní zdraví, dá se s ním mluvit, poznává vás, tak ať je klidně protivný, malicherný nebo hádavý. Co já bych za to dala...
Omlouvám se za tento asi moc depresivní příspěvek, ale muselo to ven. A taky se omlouvám, že se nepodepíšu celým jménem. Mohl by to číst někdo z rodiny a bylo by mi to trapné.

Vaše čtenářka K.


Milá paní nebo slečno K., cítím s vámi hluboce a přeji hodně síly. Já pevně věřím, že ten nemocný si i v tomhle stavu uvědomuje, že nezůstal sám, že má rodinu, která ho nehodila přes palubu. To vám snad může být útěchou...