„Když je láska pryč, dítě manželství neslepí,“ praví lidová moudrost. Bodejť. Těhotenství, první týdny a měsíce s miminkem, postupná přeměna „milenců“ v „rodinu“ – tohle období dá zabrat i pohodovým dvojicím. Což teprve vztahu, ve kterém je víc problémů než radostí!
Na druhou stranu: rodičovství může být hlubokou zkušeností, která ženu a muže (konečně) spojí. Dítě jako by dalo jejich společnému životu smysl. Jasně vyvstane, které věci jsou opravdu důležité – a které, přestože se kvůli nim dřív hádali, nejsou víc než prkotiny.

deodorant
Chceme dítě, protože se navzájem vzdalujeme

Typická situace: už ne zcela mladá, finančně zajištěná, stabilizovaná dvojice. Buď jsou bezdětní a intenzivně se věnují každý své práci, nebo mají odrostlé dítě, které je už tolik nepotřebuje. Když se večer sejdou ve svém pohodlně zařízeném bytě, prohodí několik „provozních“ poznámek a jdou si každý po svém. Více spolubydlící než partneři. Hádky? Ani ne, to spíš lhostejnost.

Takový vztah, přes zdánlivou bezproblémovost, spěje ke svému konci. Protože citově vystydlé prostředí nemůže partnery uspokojovat, dříve nebo později si jeden z nich či oba dva najdou náhradu. Jediné, co může takové manželství zachránit, je právě změna – a pořádná. Nemusí to být právě „radostná událost“; naopak, ozdravný účinek na takový partnerský stereotyp můžou mít i události značně neradostné, ba přímo katastrofy. Vážné onemocnění v rodině, otřes v podnikání… pokud je ve vztahu ještě živé zrníčko, stav ohrožení oba probere, přiměje je semknout se k obraně.

Nakonec, i příchod dítěte je – svým způsobem – krize, při které nezůstane kámen na kameni. Nutnost řešit nezvyklé situace může být v tomto případě velmi osvěžující. 
 

Když s ním budu mít dítě, tak mě neopustí!

Zamiloval se do jiné – a ta jeho je z toho zoufalá. Je zraněná a uražená, ale příliš jí na něm záleží, než aby postavila kufr za dveře. Chce bojovat, a to všemi prostředky. A tak je na cestě další dítě…

Je nám líto, ale tohle je s největší pravděpodobností slepá ulička. Přinejmenším v dlouhodobém měřítku. Relativně slušný muž, který se zapletl jinde, má opravdu plnou hlavu starostí. Netuší, co má dělat; jako většina mužů není zvyklý o vztazích přemýšlet ani mluvit a už jenom představa, že bude muset vzniklou situaci řešit, ho naplňuje panickou hrůzou.

Z toho plyne, že s velkou pravděpodobností přijme řešení, které mu bude nabídnuto. Ztropí-li mu manželka příšernou scénu, v jejímž závěru zazní něco jako: „Buď já, nebo ona“ nebo „Jestli teď půjdeš za ní, už se nevracej,“ znamená to, že mu nabídla na stříbrném podnose řešení,  které hbitě a s úlevou přijme: půjde za ní a už se nevrátí. Přichystá-li  manželka naopak večeři při svíčkách, při níž mu něžně oznámí, že se rodina brzy rozroste, bude to považovat za pokyn osudu, aby ukončil svůj mimomanželský vztah. Takže happy-end?

Bohužel ne tak docela. Pokud muž zůstal s rodinou pouze z pocitu povinnosti (opustit těhotnou manželku, to opravdu není jen tak), krize se  odkládá o několik měsíců nebo i let, ale rozhodně se neřeší. Dítě nedokáže zbavit muže jeho touhy odejít a nepřiměje ho zapomenout na milenku. Pokud se někdo z partnerů cítí nespokojený, je třeba problémy vyložit na stůl a pokusit se o změny. Je-li jednou ze změn příchod dítěte, dobrá; ve vztahu ale musí nastat pohyb i v jiných směrech.

 

Čekám s tebou dítě. Kdy si mě vezmeš?
Dítě jako prostředek nátlaku na nerozhodné pány? Někdy to vyjde, mnohdy ne. Takové věci se stávají velmi často: napůl závazný, napůl volný příjemný vztah dvou dospělých a samostatných lidí. Muži to naprosto vyhovuje, žena ale začíná cítit, že jí ujíždí vlak. Když nezaberou lehké náznaky ani napůl žertovné narážky (když přijde na hovory o budoucnosti, postihuje některé muže frapantní kombinace nedoslýchavosti s nechápavostí), přejde partnerka do útoku – a vysadí prášky.

Každopádně jde o rozhodnutí značně riskantní. Vyjasnění situace bude nepochybně dosaženo, není ovšem jisté, že se vyjasní právě takovým způsobem, jaký si žena představovala. Možné to jistě je. Mnozí muži se brání založení rodiny jen z pohodlnosti nebo prostě z nechuti cokoliv změnit; zázrak otcovství tyto zábrany snadno překoná. Jiní však cítí opravdu silnou nechuť se vázat a jednostranným partnerčiným rozhodnutím se cítí zahnaní do rohu. I když nakrásně ke svatbě dojde, v muži zůstane pocit, že nešlo o jeho svobodné rozhodnutí, že byl zrazen a zmanipulován. A to věru není dobrý počáteční kapitál pro tak dlouhodobý podnik, jakým je manželství!
 

Proč si lidé pořizují dítě, přestože je jejich vztah v krizi?
Zdaleka nejde jen o situace, kdy je dítě zneužito jako nátlakový prostředek. Manželští poradci tyhle situace dobře znají: dva lidé, kteří si vůbec nejsou jistí, jestli spolu chtějí zůstat dál, kteří se denně vyčerpávají hádkami, případně se potýkají s celou řadou problémů kvůli majetku, úvěrům či dluhům, se znenadání po hlavě vrhnou do dalšího riskantního podniku – pořídí si miminko. Všichni známí nad tím kroutí hlavou, oni ale nedovedou říct jediný rozumný důvod, proč chtěli mít dítě právě teď.

Důvod ale existuje. Jak vysvětlují psychologové, je jím strach z budoucnosti. Rozchod je vždy velká neznámá. Najdu si někoho? Budu mít kde bydlet? Nezůstanu sám/sama? A co děti, jak to zvládnou bez táty? Skoro všechno je lepší než taková nejistota. Když ale lidé mají spolu dítě, nemůže to být přece s nimi tak vážné! Je to vlastně snaha popřít existující problémy před okolím i sami před sebou. Místo aby se rozpory řešily, přikryjí se radostnými nákupy pro miminko a hrdým přijímáním gratulací od přátel a příbuzných. Někdy to dokonce může i zafungovat – není-li krize příliš závažná. Partnerům, jejichž hlavním problémem je manželská nuda a nedostatek perspektivy, může velký společný cíl, jakým výchova dítěte bezpochyby je, jedině prospět.

 

Až doposud tu byla řeč výhradně o muži, ženě a jejich vztahu. Dítě ale není nový domácí spotřebič, který, pokud se neosvědčí, vytáhneme ze zásuvky a uložíme do sklepa. Pokud miminko zachrání ohrožené manželství a upevní narušený vztah, je to dobrá zpráva. Ale co když ne? Mluvíme o lidské bytosti, která si určitě nezaslouží vyrůstat v nějaké sicilské domácnosti plné křiku a poletujícího kuchyňského náčiní. Dítě, za jehož vznik nesou oba stejnou zodpovědnost, má nárok být chtěné a milované. A rodičovství docela určitě není obor, ve kterém by se dalo experimentovat ve smyslu „Zkusíme metodu pokusu a omylu, buď to vyjde, nebo ne.“

Reklama