Ne každé dítě, které má špatné známky, trpí poruchami učení. Vypadá to samozřejmě, ale pro mnoho rodičů tomu tak není.
"Mnoho rodičů má tendenci říkat mi, že jejich dítě, které nosí trojky a tu a tam čtyřku, za to vlastně nemůže, protože má poruchu učení," tvrdí Monika Koubková, učitelka druhého stupně základní školy. Sama je přitom u většiny těchto žáků přesvědčena, že zkrátka nejsou dost chytří, případně pilní na to, aby nosili jen jedničky a dvojky.
"Bohužel, získat potvrzení o podobné poruše je někdy hodně snadné. Pak se na druhou stranu stává, že i na dítě, které některou z poruch učení skutečně má, se učitelé zprvu dívají skrz prsty, protože si mohou neprávem myslet, že i  v jeho případě jde o pouhou výmluvu," dodává učitelka. Naštěstí pro žáky, dobrý učitel si v tom záhy dovede udělat jasno a odlišit, kdy dítě mizerně čte proto, že je to nad jeho síly, a kdy proto, že ho čtení nebaví, nezajímá, rodiče ho k tomu nevedli a podobně.

Pozor! ale ani rodiče dětí dyslektických, dysortografických a těch s dalšími problémy by neměli brát jejich potvrzení jako poukaz na omlouvání a úlevy ve škole. Cílem by nemělo být to, aby dítě pokud možno školou nějak proplulo a ze stejné chyby mělo mírnější známky než nepostižení spolužáci. Jde o něco jiného: "Učitelé a rodiče by měli najít způsob, jak dítěti vše podat tak, aby to pochopilo a posléze zvládlo," vysvětluje učitelka Koubková. Dítě může mít kupříkladu svůj vlastní studijní plán pro vybrané předměty.

Mezi lidmi se traduje i mýtus, že děti, kterou jsou hyperaktivní nebo trpí pouchami učení, bývají vesměs nadprůměrně inteligentní. "To ale není pravda," říká psycholožka Kateřina Thorová. Podle ní je rozložení inteligence u dětí s poruchami učení a chování stejné jako v běžné populaci a najdou se tedy děti průměrné, mimořádně chytré, i ty, z kterých nikdy géniové nebudou, a porucha sama v tom nehraje žádnou velkou roli.

Je nicméně škoda, aby se na poruchu nepřišlo a rodiče se i u dítěte se zjevnými potížemi s učením některého z předmětů spokojili s vysvětlením, že "není studijní typ" - je lepší ponechat případné rozhodnoutí o tom, o jakou patálii jde, na psychologovi nebo speciálním pedagogovi.

Pozor: neberte ani papír z poradny jako potvrzení toho, že se ani škola, ani vy nemusíte příliš snažit, či dokonce jako omluvenku pro případné školní a životní neúspěchy. Papír je skvělý k jedné věci - měl by zabránit tomu, aby se dítě nesetkávalo s trestem za to, zač nemůže. Ale jinak je to spíše závazek  k většímu úsilí. Špatné známky totiž nakonec nejsou to nejhorší - ale dítě, které nezvládá školu a přitom by na ni mělo, jen potřebuje pomoci, se časem začne cítit jako hlupák a začne se samo podceňovat. Zvláště trpí-li kromě specifických poruch učení také poruchami chování, jako je hyperaktivita, hrozí mu více než jiným drogy, střídání zaměstnání a podobně.

Zítra se dočtete podrobnosti o jednotlivých poruchách učení a následovat bude článek o tom, jak najít co nejlepšího odborníka pro své dítě a jaké jsou možnosti nápravy.