Neobyčejný osud monacké princezny Charlotty, dcery tanečnice a zpěvačky z Montmartru

Na konci 19. století patřily pařížské kabarety a šantány k oblíbeným místům, kde trávili své večery a utráceli peníze nejen čerství zbohatlíci, ale i znudění potomci šlechtických rodů z celé Evropy. V jednom z takových podniků na Montmartru se v době své dovolené seznámil následník monackého trůnu Ludvík z rodu Grimaldi, jinak důstojník sloužící v cizinecké legii v Alžírsku, s dlouhonohou tanečnicí a zpěvačkou, jejímuž kouzlu okamžitě propadl. Marie-Juliette Louvenová, kterou maloval i Henri Toulousse-Lautrec, už měla za sebou krátké manželství a dvě děti. Ani ona se novému vztahu nebránila.

Dokonce Ludvíka následovala do Alžírska, kde přišla v roce 1898 na svět holčička, která dostala jméno Charlotta. Ludvík sice později tvrdil, že se s Marií-Juliette tajně oženil už před narozením Charlotty, nejspíš to ale pravda nebyla. Vztah ovšem myslel vážně, a tak odjel do Monaka vyžádat si souhlas ke svatbě. Nepochodil. Jeho otec Albert I. byl tvrdě proti. Nedal se obměkčit ani později, když Ludvík Charlottu oficiálně uznal za vlastní.
Byl ochoten k jedinému ústupku. Povolil synovi návrat zpět do Monaka i s Charlottou, ovšem bez její matky. A protože Marie-Juliette si pro dcerku přála tu nejlepší budoucnost, sehrála malé divadýlko. Ludvíkovi oznámila, že už ho nemiluje, a dcerky se vzdala. Jak se později ukázalo, nebylo to pro ni ale tak snadné, jak to vypadalo.

Princ Louis ve vojenské uniformě s dcerou Charlotte. Constantine (Alžírsko), 1890
Foto: Georges Detaille, Public domain, via Wikimedia Commons

Charlotta byla v Monaku svěřena francouzským a anglickým guvernantkám. S otcem měla sice krásný vztah, ale ten musel respektovat příkazy svého otce, vládnoucího knížete, a setkávat se s ní mohl pouze u společných obědů. Dědečkovi nesměla Charlotta přijít do cesty vůbec. A pokud se tak nedej bože stalo, musela se k němu chovat jak k vládnoucímu monarchovi a v žádném případě ho nesměla oslovit jako dědečka. V sedmi letech byla pak malá princezna poslána do církevní školy do Paříže, kde ji držely při životě jen dopisy od otce. Do Monaka se vrátila po vypuknutí první světové války. Tehdy se projevila jako schopná a obětavá zdravotní sestra, která zachránila nejednoho zraněného. Vysloužila si nejen obdiv monackého lidu, ale i respekt svého dosud odmítavého dědečka.

Po válce se opět dostala do popředí otázka nástupnictví. Princ Ludvík se stále neměl k tomu, že by se ve svých osmačtyřiceti letech oženil a zplodil legitimního dědice. Vyvstal tedy problém, že by Monako mohl zdědit německý příbuzný Grimaldiů, čehož se obávala Francie, odvěký nepřítel Německa, případně by Monako mohlo ztratit samostatnost a dostat se do područí Francie. Jediným schůdným řešením byla adopce. I ta měla nejrůznější omezení, ale vše se vyřešilo úpravou zákona. Za souhlasu francouzského prezidenta a bývalého advokáta knížecí rodiny Grimaldiů Raymonda Poincaré princ Ludvík oficiálně adoptoval svou nemanželskou dceru Charlottu a ustanovil ji univerzální dědičkou. Charlotta získala titul vévodkyně z Valentinois a poprvé v životě si mohla oficiálně užívat přízeň obyvatel Monaka po boku otce i dědečka, který ji konečně přijal do rodiny.

Ten si okamžitě začal dělat starost o její budoucnost a začal jí hledat ženicha vhodného jejímu novému postavení. Protože měl zájem na utužení přátelství s Francií, vybrali spolu s prezidentem Poincaré kandidáta z řad staré francouzské šlechty. Nejvhodnějším se stal hrabě Pierre de Polignac, kořeny jehož rodu sahaly až do 12. století. Tato volba se vůbec nelíbila Charlottinu otci, který nevěděl, jak tuto hotovou věc sdělit své dceři. To si vzal diplomaticky na starost starý kníže, a protože si Charlotta nechtěla rozhněvat dědečka, který ji teprve nedávno vzal na milost, bez reptání se sňatkem souhlasila. 
Nebyla to šťastná volba! Pierre de Polignac musel před svatbou opustit slibně se rozvíjející diplomatickou kariéru a místo na čínské ambasádě a musel se dokonce vzdát svého rodového jména a přijmout jméno své snoubenky Grimaldi. Svatba se konala 18. března1920, pouhé tři měsíce od seznámení. Charlotta a Pierre se nejen nemilovali, ale od začátku si byli přímo nesympatičtí. Neměli žádné společné zájmy a najít společnou řeč jim dělalo taky velké problémy.

Toto manželství, které mělo vrátit prestiž Grimaldiům, o niž přišli nemanželským původem Charlotty, a zároveň finančně pomoci zchudlým Polignacům, nebylo šťastné od samého začátku. Když se pak narodila v prosinci 1920 dcera Antoinetta, bylo to obrovské zklamání zejména pro knížete Alberta I., dědečka Charlotty. Ta se tehdy rozhodla překonat averzi vůči manželovi a pokusila se s ním ještě zplodit dalšího, nejlépe mužského potomka. Toho se však vládnoucí Albert I. už nedožil. Zemřel v červnu 1922. Monackým knížetem byl korunován Ludvík a Charlotta byla uznána dědičnou princeznou. To opět vyvolalo dynastickou krizi, kdy se znovu přihlásili další příbuzní lačnící po vládě v Monaku.

MOHLO BY SE VÁM LÍBIT:

Geniální nápad monacké kněžny Caroline: Poradila synovi, aby věno své ženy investoval do kasina

Krize byla zažehnána a otázka nástupnictví vyřešena v květnu 1923, kdy přivedla Charlotta na svět mužského pokračovatele rodu Grimaldiů, který dostal jméno Rainier. V té době už si neměla s manželem co říci. Svazek plný nedorozumění a netolerance, kde byly hádky na denním pořádku, spěl ke konci. Oba měli dominantní povahu a domluva mezi nimi ani přes snahu Charlottina otec nebyla možná. Po čtyřech letech odloučení se manželé v roce 1930 oficiálně rozvedli, což ale katolická církev neuznala. Charlotta svou povinnost vůči Monaku považovala narozením syna za splněnou. Zemi opustila se svým milencem, italským doktorem Del Masso. Stranou pozornosti zůstaly i její děti, které byly svěřeny do péče otce. I pro něj se brzy staly přítěží a ten je při první vhodné příležitosti svěřil do péče milujícího knížecího dědečka.

To už Charlotta žila v Paříži, kde si doplnila vzdělání a začala pracovat v jedné z tamních nemocnic. Viděla v tom nový smysl života. Čirou náhodou se zde setkala se svou matkou umírající na rakovinu. Ta ji moc milovala a vzdala se jí s těžkým srdcem jen proto, aby jí umožnila lepší budoucnost. Celý život pracovala a odkládala si část peněz, aby se o sebe v budoucnu postarala. Když pak ve stáří onemocněla, nechala se převézt do Paříže, kde umírala, aniž tušila, že se o ni v posledních týdnech jejího života starala její milovaná dcera.

Princezna Charlotta, vévodkyně z Valentinois
Foto: Prince's Palace of Monaco, Public domain, via Wikimedia Commons

Charlotta toužila žít v ústraní a do Monaka, které jí nepřirostlo k srdci a kde si nikdy nenašla přátele, se nemínila vrátit. Den před jednadvacátými narozeninami syna Rainiera se vzdala titulu dědičné princezny a svých nástupnických práv v jeho prospěch. Podpořila ho i při jeho nástupu na trůn v roce 1949, když zemřel její otec Ludvík. S čím se ale nesmířila, byl Rainierův sňatek s hollywoodskou hvězdou Grace Kellyovou v roce 1956. Byla přesvědčená, že se syn oženil pod svou úroveň. Jaký paradox, když sama byla nemanželské dítě!

Pár dnů před synovou svatbou se postarala o pořádný skandál, kterého se rádi chytli bulvární novináři. Právě se rozešla se svým italským milencem, a dokonce se ho pokusila zastřelit. Současně navázala vztahy s kriminálníky a s různými podezřelými živly. Při své povaze cítila jako své životní poslání pomáhat těmto zbloudilým existencím s jejich začleněním do běžného života. Některé z nich vzala do Monaka na synovu svatbu. Speciální funkci osobního řidiče přidělila vyhlášenému kriminálníkovi a zloději šperků René Girierovi, v pařížském podsvětí známému jako René Rákoska.
V té době v jednom z hotelů zmizely šperky v hodnotě tehdejších 50.000 dolarů. Když se to dozvěděli hosté i novináři, patřičně to rozmázli. Rainier trval na okamžitém odchodu kriminálníka z Monaka. To urazilo Charlottu, která se dostala také do konfliktu se svým bývalým manželem. Od synovy svatby na Monako zanevřela a nikdy se sem už nevrátila…

Knížecí pár se svými třemi dětmi Caroline, Stéphanie a Albertem, 1966
Foto: Superzen, CC BY-SA 3.0 <https://creativecommons.org/licenses/by-sa/3.0>, via Wikimedia Commons

Závěr života strávila na severofrancouzském zámku Marchais obklopená smečkou svých psů, kde zemřela v roce 1977. Přestože ji tady občas syn se svou rodinou navštěvoval, nikdy svůj nepřátelský vztah ke své snaše kněžně Grace, kterou Monačané zbožňovali, nezměnila. Koho ale milovala, byla její vnoučata, děti Rainiera a Grace Caroline, současný kníže Albert II. a Stefanie. Nejstarší Caroline, která zdědila její podobu, odkázala všechny své šperky…

MOHLO BY SE VÁM LÍBIT:

Královna Amélie přišla v jediném okamžiku o manžela i prvorozeného syna

Zdroj info: Rodan Kamil: Život s korunou, 2018, Wikipedie