Módním životním stylem 21. století je takzvaný styl zdravý. Ráno zrní, k obědu ryba, k večeři zelenina. K tomu dva litry tekutin denně, minimum sladkostí, žádné živočišné tuky, cigarety a alkohol a celou tu cestu k věčnému mládí posvětit nejméně třemi hodinami cvičení za týden. K tomu dostatek spánku, masáže, jóga, trochu té práce... hm, pěkné.

Už jste ale slyšeli, že zdravému životnímu stylu lze propadnout stejně jako automatům nebo třeba alkoholu a úplně si tím zničit život? Sice ne tak, že se dostanete do kriminálu nebo se z vás stane vypitý alkoholik, ale kvalita života se vám sníží psychicky a sociálně na úroveň duševně nemocného člověka. Tahle porucha patří stejně jako bulimie a anorexie mezi poruchy přijmu potravy a říká se jí orthorexie.

l

 

Orthorexie sice zatím nepatří do mezinárodní klasifikace nemocí, ale vědci tento jev již dobře popsali a opakovaně jsou o něm publikovány vědecké články.

Jaké jsou přesné příznaky?

„Postižený neustále přemýšlí o tom, co jedl, jaké složky potravy jeho organismu prospěly, jaké mu chybí, jaké další jídlo je z tohoto hlediska potřebné... Neustále si propočítává hodnoty, jejich kombinace, plánuje si jídelníček i ve chvíli, kdy by bylo normální přemýšlet o něčem úplně jiném,“ popisuje hlavní příznaky dietoložka Veronika Schránilová.

Jana je prostě nesnesitelná

Mám kamarádku Janu. Je to sportovkyně a propagátorka zdravé výživy. Jít s ní do restaurace na oběd nebo na večeři je ale utrpení a mám někdy potíže zachovat chladnou hlavu a dělat, jako že mi to vůbec nevadí. To, co předvádí při objednávce jídla, připomíná vědeckou konzultaci o množství jedů obsažených v nabízených pokrmech. Přímo paranoidně zjišťuje původ, množství a složení posledního lístečku salátu, zálivky i bylinek. Musí vědět, odkud jednotlivé ingredience pocházejí a jak jsou zpracovány. Číšník na její objednávku spotřebuje arch papíru, protože Jana si nikdy nedá to, co je v nabídce, ale v salátu jí vadí rajčata, která nejsou bio, místo olivového oleje chce sezamový, místo špenátových lístků rukolu a v zálivce nesmí být ocet, ale citron. Špagety s lososem chce bez lososa a místo parmazánu mozarelu a normální sůl rozhodně ne, ta se musí vyměnit na hrubě drcenou mořskou.

m

„Něco sladkého, dámy?“ zeptá se číšník a mě polije horko. Jana otevře pusu a spustí: „A z čeho je přesně to tiramisu? A dáváte tam mascarpone, nebo tvaroh? A je tučný, nebo light? A to je normální český tvaroh? A ty horké maliny jsou slazené? Ne? Tak jo, dám si je, ale místo šlehačky mi na ně dejte ten tvaroh, ale ne tučný, a to amaretto nalijte jen na ten tvaroh, ne na maliny... a prosím vás, ohřejte mi to jen na 30 °C...“ a mě přechází chuť a tiramisu mi visí v krku a nemůžu ho polknout, protože Jana kroutí hlavou, jaké svinstvo to do sebe můžu cpát.

Kdo je v ohrožení?

Stejně jako anorexie a bulimie se tato porucha nejčastěji objevuje u lidí, u kterých je extrémně důležitý jejich vzhled (herečky, reprezentanti firem, podnikatelé), ale i u těch, kteří na sebe kladou velké nároky a snaží se být perfektní.

Orthorexie začíná nevinně. Nejprve prostě začneme poslouchat doporučení lékařů a dietologů. Dobře míněné rady ale časem přerostou v posedlost.

Zásadní rozdíl:

Orthorexie se od známějších stavů anorexie a bulimie liší tím, že se nesoustředí na kvantitativní aspekty stravy. „Orthorektici“ jsou posedlí otázkami kvalitativními – jaké látky jsou pro zdraví nezbytné, v jaké formě a v jakých poměrech je má organismus dostávat.

Časem tyto myšlenky zcela ovládnou jejich mysl a oni nejsou za celý den schopni myslet na něco jiného. Například několik lžiček zmrzliny, zkonzumované při oslavě narozenin vlastního dítěte, úplně zkazí náladu orthorektičky. Oslavy a společenské události jsou pro tyto lidi zdrojem stresu a obav z porušení přísného režimu, který si předepsali. Orthorektik se od normálního člověka liší tím, že se plánování a příprava jídel stane hlavní náplní jeho života.

Znáte někoho takového ze svého okolí? A nejste náhodou vy sama orthorektička?

Reklama