„Mami, je todle vosa, nebo sršeň?“ povídá dcera Johanka včera a drží v ruce hmyzího vazouna, mnoho centimetrů dlouhého. Naštěstí se nehýbal…

Ten hromotluk byl ale jen v bezvědomí. Když jsem si ho položila na prkénko, z něhož jsem pohotovostně odsunula vepřový řízek, počal hýbat jednou z noh.

Jsem věrna filozofii „Nevraždi nic, co nechceš sníst nebo co tě neohrožuje“.

Mám proto dost problém cokoli zabít. Konzumaci toho „hmyza“ jsem ale bezpečně zavrhla a vyhodnotila jsem, že pokud ho nezlikviduji já, udělá to možná on.

Vzpomněla jsem si na přírodopis i na vyprávění o složeném hmyzím oku. Došlo mi, že zatímco já vidím jednoho okrového macka na prkénku, on musí vidět celou armádu odhodlaných blondýn s paličkou v ruce. Doufala jsem, že třeba díky tomu zemře strachem sám.

To ale neudělal, a tak jsem musela konat. Udeřila jsem ho akčně do čela.

„Je to sršeň jako poleno,“ povídám Johance. „Kde jsi ho našla?“

„Nahoře, je jich tam hodně. Chceš ještě nějakýho donést?“

„NE!“

Vyzbrojena mokrou utěrkou jsem se srdnatě odebrala o patro výš do Johančiny soukromé zoologické zahrady. Jak jsem v zápětí zjistila, vedle králíka, potkana, užovky a křečka zde hnízdí rovněž evidentně početná rodinka sršňů.

Problém je, že nevíme, odkud přesně létají, a abych byla upřímná, moc se mi nechce to zjišťovat. Radek přišel pozdě večer a dnes je mimo až do odpoledne, takže lokalizace a likvidace přichází v úvahu až odpoledne nebo zítra.

Pochopitelně, že proceduru pro vás celou zdokumentuji.

Píchat nás může kde co

Naši nezvaní hosté mě ale rázem přivedli na myšlenku, že by nebylo od věci zjistit něco o bodavém hmyzu v naší zeměpisné šířce a jeho případné ofenzívě proti nám.  

Píchat nás může opravdu kde co a kolikrát to není právě legrace.

Jsou mezi námi navíc jedinci, kteří jsou ochotni se po obyčejném píchnutí začít dusit nebo otečou do obludných rozměrů.

Jak jsem zjistila, žije u nás například přes 650 druhů včel, dva druhy vos, tři druhy sršňů, sedm druhů čmeláků a velice pestrá paleta ovádů a komárů.

Alergici, tedy ti, kdo po návštěvě bodavého hmyzu buď nabývají na rozměrech, nebo mají dechové potíže, jsou nejchoulostivější na včely, vosy, sršně a často i čmeláky.

I když například náš redaktor Kuba ochotně oteče i po fyzickém kontaktu s komárem. Nelžu, opravdu. Vyprávěl mi, jak měl po bodnutí komárem hlavu jako vzducholoď.

Včela

v

Nejvíce jedu vlastní tento užitečný a prakticky mírumilovný tvor ve stáří 2–3 týdnů. Píchá, jen když se brání. Chudinka.

Zpravidla je potřeba na včelku šlápnout nebo ji stisknout, aby bodla. To proto, že moc dobře ví, že to bude její píchnutí poslední.

Včelí žihadlo má totiž veliké zpětné háčky, a ona tak není schopna vytáhnout ho z nás zpátky. Tak se stane, že s včelím žihadlem se oddělí i důležitá část jejího tělíčka a ona umře.

V roce 1957 unikly z laboratoří v Severní Americe takzvané „Killer bees“.  Jde o včely vyšlechtěné koumákem jménem Warwick Keer, který měl na žádost brazilské vlády „vymyslet“ jakousi supervčelu, která by dávala více medu. Tento vědátor proto zkřížil agresivní africké včely a naše dobré včely evropské, čímž obohatil svět o miliardu jedinců, kteří od zmíněného roku stihli usmrtit stovky lidí a tisíce zvířat. Jejich jed je silný a velice nebezpečný. U nás ale naštěstí nejsou a snad ani nebudou.

Čmelák

c

Tento chlupatý bručoun je u nás zákonem chráněný. Jeho množství rapidně ubývá, což je veliká škoda. Sosáček čmeláků je totiž o poznání delší než sosáček včel, a tak jsou druhy rostlin, které dokáže opylovat jen on, protože jen on je vyhledává.

Čmelák je kliďas.

Dostat žihadlo můžete v krajním případě jen od samičky. Sameček, to je právě ten veliký chlupatý a hodně nahlas bzučící, ho nemá. U tohoto sympatického druhu jde totiž o modifikované kladélko, což je věc ryze ženská.

Jed čmeláčice je slabý, ale pro alergiky ne neškodný.

Vosa

vo

V našich končinách našla domov vosa obecná, která má nejraději podkroví, střechy a půdy, a vosa útočná, se kterou se můžeme shledat na loukách, v lese a vůbec v přírodě.

Svá hnízda umísťuje do země. Zpravidla vypadají jako ďoury od menší myšky. Vosy na rozdíl od včel jsou většinu svého života naštvané a žihadlo jsou schopny použít libovolněkrát.

Nedoporučuji je dráždit.

Takové rýpání klacíkem do zmíněné ďoury a její následné prolévání vodou je zábavné jen pár vteřin. Následuje zvláštní tanec, bolestivé kvílení a zběsilý úprk. Vosa je tvor, který na rozdíl od nás umí létat, což ji činí mnohokrát rychlejší.

Taková jedna nezkušená, sedmiletá holka, mého jména, se po takové zkušenosti rozšíří do všech světových stran o mnoho centimetrů na mnoho hodin. A to i v případě, že se, ač neplavec, zachrání skokem do rybníka.

Naštěstí se vosám do vody nechce. (Ještě že nejsem alergik.)

Sršeň

sr

Jed sršně není zdaleka tak toxický jako jed včelky. Ani sršeň žihadly nijak neplýtvá a vědom si své velikosti se chová podstatně mírumilovněji než vosa.

Útočí, pokud je ohrožen, a také před bouřkou, kdy se mění geomagnetické pole země a působí mnoho jiných faktorů, na které je choulostivý.

Mnoho z nás má před bouřkou také problém a hned se vzájemně nepícháme…

Nebývá obvyklé, že by člověka pobodalo větší množství sršňů. Snad proto, že je hned tak něco nerozhází, ale pokud by se tak stalo, je smrtelně nebezpečných pro dospělého člověka teprve kolem stovky žihadel.

Jed má neblahý vliv na srdce a dýchací svaly.

Když už se zadaří

Pokud je člověk alergický, zpravidla ví, že v momentě, kdy dostane žihadlo, potřebuje okamžitou lékařskou pomoc a kalciovou injekci, protože mu jde o život.

Pokud nejsme alergičtí, je dobré se pokusit vytáhnout opatrně žihadlo tak, aby se pokud možno více neporušil jedový váček a jed se do rány dostal co nejméně.

Potom pomáhá přiložit buďto kus látky nebo ubrousek namočený do silnějšího alkoholu. Moje babička používala ocet a také to hodně pomohlo. Máma zase rozkrojenou cibuli. Rad, jak si pomoci v tomto případě, je opravdu hodně…

Člověk, který není alergikem, v pohodě přežije i několik desítek žihadel od vosy. Není potřeba být hned vystresovaný. Včelka má sice jed podstatně toxičtější, ale neplýtvá a sršeň bodá velice zřídka.

Lékařka Renata Kloučková, které jsem se zeptala, říká:

Mnoho problémů po bodnutí je způsobeno více strachem a očekáváním něčeho hrozného než skutečnou toxicitou jedu. Lidé upadají do šoku díky vegetativnímu nervstvu, které je vybičováno obavou z komplikací. Pochopitelně neplatí u alergiků, tam je nebezpečí opravdu reálné.

Fobie

Ještě bychom měli zmínit ty, kteří, ač nemají prakticky vážný důvod, jako například alergici, přesto se při pohledu na včelu nebo vosu okamžitě rozklepou, a kdyby jen to.

Fobie tohoto druhu se nazývá apifobie a trpí jí poměrně mnoho lidí.

Například moje máma, a není alergik!

Pohled na ni ve společnosti vosy nápadně připomíná pohled do spuštěného mixéru. Měřit v té chvíli otáčky jejího těla za minutu by bylo zajímavé. Jejího divokého tance si taková věčně špatně naložená vosa nemůže nepovšimnout, a tak je máma vždycky nejvyhledávanějším terčem.

Už nám chybí jen nějaké to neuvěřitelné numero.

V Guinessově knize rekordů je uveden muž, který v roce 1973 přežil 2 443 žihadel. Ten musel vypadat!

Kolik jste dostali nejvíc žihadel vy? Jak je ošetřujete? Jste alergičtí? Bojíte se vos?

12 = Z-í z-u

Reklama