Když jsem se vdávala, tak to pro mě bylo opravdové utrpení.
I přesto, že si uvědomuji, že většina z vás má jiné zkušenosti a pohled na věc, nedá mi to a jen krátce se zmíním o těch svých.

Při vzpomínkách na můj svatební den se mi jako první vybaví, že jsem byla unavená už v jednu odpoledne, bolely mě nohy a byla jsem ve čtvrtém měsíci těhotenství. Únos nevěsty dopadl tak, že obtěžkaná nevěsta hledala ztraceného ženicha. A to v botech, které jí tlačily.

Měla jsem svého manžela stejně ráda před svatbou jako po ní. Po vdávání jsem netoužila, ale když už se  zdálo, že nemám na výběr (okolí mne trvale přesvědčovalo), tak jsem chtěla volit cestu menšího „zla“ a vše pojmout v malém měřítku – např. v kostýmu a jen s rodinou. Nakonec jsem měla bílé šaty s krajkou a na večírku bylo přes sto lidí. A těch sto lidí se mě zeptalo v jakém jsem měsíci a zda máme kde bydlet.

Neměli jsem kde bydlet a jeden kamarád, který se zeptal asi jako padesátýosmý to trochu odnesl. Na otázku „A kde budete bydlet?“ jsem odpověděla s použitím sprostého výrazu. Tento kamarád je ale pašák, pochopil a odešel. Dodnes se mnou komunikuje normálně.

Nedávno jsem se v jednou článku zmínila o kamarádce, která byla manželem informována o blížícím se, a hlavně z její strany zcela nečekaném, rozvodu. Brali se před rokem a teď se zdá, že nakonec půjde o to, kdo se jako první rozběhne se žádostí o rozvod na příslušné úřady.

A proč se tedy bereme a pořádáme nákladné akce jako je půjčování šatů, zvaní již dávno zapomenutých příbuzných a skládáme sliby typu – věrnost do smrti a po boku v dobrém i zlém?

Něco jiného to zřejmě bylo v časech minulých. Existovaly dohodnuté, z majetkového hlediska prospěšné, svatby a žena, která porodila dítě za svobodna byla společností zavrhnuta a její dítě bylo parchant. Rozvody byly ojedinělou záležitostí.

S tím samozřejmě nesouhlasím, ale doba pokročila, lidé částečně zmoudřeli, ale svatba jakožto veliká a finančně náročná (úřady oštemplovaná) akce přežívá stále.
Když vynechám romantiku, tak si nemyslím, že by tento tradiční obřad byl vůbec k něčemu dobrý.
Naopak. Někdy mi přijde, že ten fakt, že o sebe lidi nemusí již usilovat a že mají svůj protějšek jistý, vztahu po svatbě neprospěje.
A jak je vidět, svatba v dnešní době neznamená vůbec nic. O jistotě nemůže být řeč. Lidé se rozvádějí po roce manželství a nastávají jim nekonečné spory, v lepším případě dohadování se jen o majetek. A pak je konec a jede se dál.

Není to tedy zbytečný přežitek? Vím, že téma a můj názor na svatební slib je nezvyklý a pro většinu z vás nepřijatelný. Prosím kamenujte mne s citem.

Ale já se domnívám, že pokud spolu lidé chtějí žít a mít třeba i děti, tak spolu mohou být i bez úředního razítka. Jak vidno, to je u sebe v případě krize stejně neudrží………..

A tak já si tedy myslím – stůjte po boku tomu, kdo ve vašich těžkých chvílích stojí při vás.
Ať je to manžel, přítel nebo milenec..........

Ještě maličkost. Nedávno jsem byla na pohřbu maminky rodinných přátel. Viděla jsem dceru zemřelé jen zezadu. V jedné chvíli se jí začala třást ramena a bylo vidět, že prožívá velice smutnou chvíli. Její partner ji ale podepřel pod rukou, pohladil ji po zádech a podal jí kapesník. Přestala se třást. Žijí spolu dvacet let bez prstýnků. Promiňte, že použiji trochu pubertální výraz – ale o tom to je!  

           
Reklama