Varovné signály jsem bohužel nevnímala
V necelých jednatřiceti letech jsem se seznámila s Honzou. Hned od prvního setkání jsem si byla jistá, že to je muž, na kterého jsem čekala, se kterým budu šťastná, budu mít děti! Dlouho jsem netušila, že můj milý má o životě zcela odlišné představy. Ve své zamilovanosti jsem nevnímala varovné signály, proto mě hodně zaskočilo, když mi jedno odpoledne sdělil: „V poslední době pořád mluvíš o svatbě a o dítěti, a já pochopil, že tohle vážně nechci! Zajistil jsem si práci na Novém Zélandu a za týden tam odlétám. Odpusť.“ Ještě ten den si sbalil pár věcí a odešel z mého života. Můj sen o šťastné rodině se sesypal jako domeček z karet…


Bylo mi jasné, že si nemám co rozmýšlet
Rozchod mě sebral natolik, že jsem se zhroutila a skončila na neschopence. Denně jsem užívala prášky na spaní a bolesti hlavy, začaly mi vypadávat vlasy, bolel mě žaludek, občas jsem zvracela, přestala jsem menstruovat… Kamarádka, která bydlela ve vedlejším baráku, mi denně nosila jídlo, nutila mě jíst, pomohla s prádlem i úklidem, ale hlavně mi byla velkou psychickou oporou. S Ivetou jsme se znaly dvanáct let a za ty roky jsme toho spolu hodně zažily. Jednou v noci se mi udělalo příšerně zle. Zavolala jsem Ivetě a ta mě odvezla do nemocnice. Kromě mnoha jiných vyšetření jsem skončila i na gynekologii. A rázem bylo po záhadě – byla jsem těhotná! Sesula jsem se na židli a zoufale se rozbrečela. „Já to dítě nechci! Totiž chci dítě, jenže ne v téhle situaci... Já si to rozmyslím,“ koktala jsem. Starší doktor dlouho mlčel a potom tiše řekl: „Rozhodnutí je samozřejmě na vás, ale musím vás upozornit, že vaše těhotenství je rizikové. Jestli se rozhodnete pro interrupci, už byste děti nemusela v budoucnu mít.“ Okamžitě mi bylo jasné, že si nemám co rozmýšlet.

Bratr mé spolupacientky byl velký fešák
Moje máma i Iveta se o mě vzorně staraly, vyhýbala jsem se jakékoliv námaze, přesto jsem v půlce čtvrtého měsíce začala krvácet. Lékaři byli nekompromisní a domů už mě nepustili. Měla jsem ale štěstí, že o pár dnů později ke mně na pokoj přivezli ženu, která byla o dva roky mladší a měla stejné problémy jako já. Hned na první návštěvu za Zdenou přišel příjemný muž. Přinesl jí nádhernou kytici, nějaké dobroty, ale hlavně se k ní choval moc hezky. Když odešel, povzdychla jsem si: „Tvůj manžel je moc sympatický, ale hlavně je vidět, že je to hodný chlap a má tě rád.“ Zdenka se zakuckala smíchy a chvíli trvalo, než mi situaci vysvětlila. „Máš pravdu: je hodný a má mě rád, jen to nebyl manžel, ale bráška. Můj muž pracuje v zahraničí a vrátí se za necelé čtyři měsíce. Tak se o mě zatím stará Tomáš.“ Dlouhé hodiny jsme si vyprávěly o svých životech, a když jsem Zdeně řekla o Honzovi i jeho „dárku“ na památku, smutně se na mě usmála. „Tomáš to měl opačně. Zatímco on děti chtěl, jeho bývalá partnerka měla zájem jen o kariéru. A to byl nakonec důvod jejich rozchodu. Od té doby, už rok a půl žije sám. Život není jednoduchý, viď?“


Páni, tak moje dítě nakonec otce mít bude!
Tomáš svou sestru navštěvoval stále častěji. Kdykoli Zdeně přinesl kytičku nebo ovoce, to samé přinesl i mně. Když jsem mu domlouvala, aby za mě neutrácel peníze, pokaždé se smíchem odpovídal: „Pokud proti tomu nic nemáte, chci se starat i o vás!“ Vrtalo mi to hlavou a po jedné návštěvě jsem se Zdeny zeptala, zda bratrovi řekla o mně a bývalém partnerovi. Váhavě přikývla. „Nevěřila bys, jakou měl radost, že jsi sama! To sis nevšimla, že se mu líbíš?“ Se smíchem jsem jí oponovala, proč by takový fešák měl stát o svobodnou matku, která čeká dítě s někým jiným. Zdenka nesouhlasně zavrtěla hlavou. „Není důležitý, kdo je biologický otec, ale kdo dítě vychovává! Ale co se starám, tohle si vyřeš s Tomem sama.“ Manžel Zdeny stihl porod jen tak tak. Pár hodin po jeho příletu do Čech se jim narodila krásná holčička. Na mě moje hodinka přišla o tři dny později. Když mi máma i Iveta nabízely, že budou na sále se mnou, stydlivě jsem se usmála a zavrtěla hlavou. „Jste hodné, ale to by nás tam bylo už moc,“ a podívala jsem se směrem, kde čekal Tomáš…

Honza, otec Kristýnky, dodnes neví, že má dceru. A tak to i zůstane. Od našeho rozchodu uběhlo pět let a za tu dobu se ani jednou neozval. Netrápí mě to – vždyť lepšího manžela a tátu než je Tomáš jsem si nemohla přát!

Reklama