Smutné děti, děti narušené, sirotci, děti zneužívané, odebrané.
Problémová mládež, neadaptabilní jedinci, drogy, alkohol, okraj společnosti, smutné příběhy.
Komisní vychovatelé, ústavní prostředí, na písknutí z postele, na písknutí na oběd, vysoký plot a zamčená brána.
Co vás napadne? Děcák.
Není děcák jako děcák
Oficiálně je dětský domov v Korkyni v zásadě stejným domovem jako desítky jiných. Přesto je tady cosi diametrálně odlišné. 
Prostředí působí jako jedna velká rodina. Děti poletují po domě, sem tam zaběhnou do lednice v kuchyni „prolustrovat" obsah, některé jsou venku se psem, jiné jezdí na kole. Žádný ústavní řád.
Že by to celé bylo v přístupu? Možná. Nebo třeba v motivaci? To spíš. Či snad jsou tady děti jiné než jinde? Tak to ano, ale až postupem času. Zřejmě je to hlavně ve vztahu těch, kteří zde působí, k tomu co a kde to dělají.
Jak vzniká soukromý dětský domov?
„Nebyla to žádná procházka růžovým sadem,“ vypráví ředitelka domova Antonie Boťová. Krátce po revoluci byl v rámci restitucí vrácen původnímu majiteli zámeček v Nemyšli u Tábora, kde se nacházel už tehdy dětský domov.
Školská správa zhodnotila, že děti budou přerozděleny do jiných dětských domovů. „Pracovala jsem tam tehdy jako vychovatelka a stejně jako některým kolegům mi přišlo velice nešetrné, jakým způsobem se mělo rozdělování provádět. Například ve spoustě případů šlo o sourozence, kdy jeden z nich měl například jiný intelektuální potenciál nežli druhý, a měli být proto rozděleni podle toho, jak jsou v tom kterém domově zaměřeni,“ vzpomíná Antonie Boťová. Podle ní by však sourozenci měli za každou cenu zůstat pohromadě.
Bojovala spolu s kolegy za prosazení této cesty tak intenzivně, že jim bylo nakonec doporučeno, ať si, když se jim to nelíbí, založí vlastní dětský domov.
„A my do toho šli,“ říká ředitelka. V počátcích to prý s kolegy neměla vůbec jednoduché. V okolí Tábora nemohli najít jediný vhodný objekt, a když by už byl, byli proti místní lidé a úřady. „Jako by děti, které nikoho nemají, byly prašivé,“ říká žena.
V Korkyni nakonec objevili zchátralou školu a také obec se k projektu postavila vlídně. „Museli jsme ovšem nemovitost odkoupit, a to byl velký problém. Tolik nikdo z nás neměl.“
Dokladem toho, že ještě existují lidé, pro které osud a potíže druhých nejsou pouhá písmena z titulků novin, byl velkorysý dar Jana Hrubanta, který nemalou částku na pořízení nemovitosti dětem věnoval.
Následovala dlouhá přestavba, úpravy a hodiny dřiny. Objekt musel vyhovovat přísným hygienickým i jiným předpisům. „Museli jsme pro nový domov vybojovat oficiální úřední nálepku, a to se podařilo. Byli jsme v roce 1992 úplně prvním soukromým dětským domovem u nás,“ uzavírá kapitolu ředitelka.
V domově v Korkyni je dnes 20 dětí od 3 do 26 let. Motivací pro možnost zůstat v domově i po dosažení věku 18 let je pro chovance studium. Neodejdeš od nás, studuješ-li. A oni se snaží a studují.
Jsou zde umístěné děti s různými osudy. Od zneužívaných dětí přes takové, o které se rodiče nedokáží postarat, až po sirotky. Titulují se tu všichni křestním jménem a zdrobnělinou. Tondulko, Ládíku a podobně, vysvětluje Boťová. „Je to tady bezva,“ dává jí za pravdu malý Daneček. „Nechtěl bych už jít zpátky. Až budu veliký, budu cvičit psy a koně a taky se ožením.“
Děti mají velice pěkně a vkusné zařízené pokoje, které jsou nejvíce po čtyřech. Nechybí ani počítač nebo třeba klec s andulkou a podobně. V patře je rovněž prostorný obývací pokoj. Tak „jako doma“.
Podle ředitelky není korkyňský domov příliš nakloněn akcím, které jsou pořádány v rámci dětských domovů jako akce jedné komunity. Naopak, děti odtud navštěvují zájmové kroužky, které navštěvují děti z normálních rodin. „Chceme děti z domovů jako společnost integrovat, a přitom je často spíše separujeme. A to se mi zdá nelogické,“ vysvětluje ředitelka.
Takto se děti účastní například sportovních akcí, kde se setkají se svými vrstevníky. „Problém budoucnosti dětí z dětských domovů není lhostejnost ke společnosti, ale k sobě samým. Nemá-li člověk 'srovnanou' minulost, nemůže pozitivně vstupovat do budoucnosti. Nenávidí-li prostředí, ze kterého vychází, nemůže mít rád to, co přijde,“ říká Antonie Boťová.
|
|
Nový komentář
Komentáře
je moc dobře,že se poměry v dětských domovech změnily,a že je připravují na lepší a snažší start do života,
moje kamarádka dělá vychovatelku v Dětském domově
dnes už se opravdu domovy hodně snaží aby působili jinak než dřív
Moc přínosná a krásná práce.Všech,co se na takovémto dětském domově podílejí.
Já jsem jako dítě po přečtení knihy Trápení od Heleny Šahelové hrozně moc chtěla do děcáku
Myslím, že nejvíc záleží na lidech, kteří v tom domově pracují.
jen více takových domovů,děti za své osudy nemohou
Přesně tak, zdá se, že tady ty děti mají trošku lépe nastavený ten mustr do života a to je víc, než jídlo 5x denně
ale rodinný vzor je taky důležitý. Škoda, že si nesou ten rodinný vzor třeba jako týrané nebo zneužívané děti 