Ahoj, Meryl,
Tak jsem se ráno dojala u tvého článku a myslím, že i moje babičky by si zasloužily takový malý pomníček jako ta tvoje.

Jako malá jsem brala babičky jako samozřejmost, připadalo mi normální, že je má každý, ale jak jsem starší, uvědomuji si, jak moc pro moje dětství znamenaly a že ne každý měl stejné štěstí jako já se sestrou.

My měly až do dospělosti babičky dvě. Jednu městskou a jednu vesnickou. Naše sympatie se během let přelévaly. Jako malé jsme oceňovaly spíš babičku městskou, která měla čas nás brát na výlety do ZOO, na procházky do lesa a později třeba do divadla, zatímco k venkovské babičce, která byla celý život zvyklá tvrdě pracovat a s ničím se moc nemazlila, jsme pociťovaly ostýchavý obdiv a respekt. Když na nás houkla z okna na náves, tak jsme bez velkého odmlouvání vylezly odkudkoliv z roští za kapličkou, kde jsme hrály celé hodiny se všemi vesnickými dětmi hru na schovávanou, a poslušně šly spát.

A každý prázdninový den jsme podstupovaly stejný boj samy se sebou, když babičce ještě za šera zazvonil budík a ona vstávala, aby se postarala o celé hospodářství. Pro nás městské děti byla příležitost se jí motat pod nohama a důležitě pomáhat nakrmit všechny ty slepice, kachny, králíky a prasátko hodně lákavá, ale sebrat sílu a opustit vyhřáté peřiny tak brzo ráno se vždy nepodařilo. Doteď si pamatuju, jak jsme s jejím svolením obdařily každého králíčka jednou teplou bramborou, doplňovaly vodu do misek vzniklých ze starých konzerv s odříznutým víkem nebo v rukavicích sekaly kopřivy pro slepice.

Prý nám i zpívala a četla pohádky, ale to mám k mé lítosti zasunuté hodně hluboko v paměti, až tam, kde se vzpomínky prolínají se sny a jdou těžko oddělit.

Když se její syn rozhodnul po revoluci živit zemědělstvím nebo jak se teď říká farmařením, tak mu babička pomáhala s prací na poli i v chlévě s kravami, dokud mohla, ale později kdy se jí hodně zhoršila chůze, jí k její lítosti zůstalo jen pletení a háčkování.

Vztah s naší městskou babičkou se během mého dospívání zhoršoval. Mezi jejími třemi vnučkami jsem uvízla na posledním místě, protože sestra byla „ta chudinka nejmladší“ a sestřenka zase „chudinka bez táty“. Jen já jsem pro ni byla „ta drsná“, aniž bych chtěla, jen babička nepochopila, že si svoje smutky raději prožívám sama v koutku a neumím se o ně dělit s ostatními. Cestu k ní jsem si našla až jako dospělá, a to díky společné lásce, divadlu. Babička si jako důchodkyně přivydělávala v divadle jako uvaděčka a díky ní jsem se dostala zadarmo na všechna představení, občas i třikrát. Najednou jsem s ní měla společné téma, mohly jsme probírat jednotlivé hry, herce, ostatní stálé diváky... I později, kdy už ze zdravotních důvodů tuto práci musela vzdát, bývalo divadlo jediným jistým tématem, které ji dokázalo zlepšit náladu a odvést řeč od naříkání nad zdravotními problémy.

Obě babičky byly stejně staré, ale právě až ve stáří se rozdíly jejich povah výrazně projevily. Městská babička stále naříkala, stěžovala si, vždy čekala jen ty nejhorší zprávy, i kdyby šlo jen o to, že v obchodě neměly její oblíbené máslo. Při každé návštěvě nám nezapomněla něco vyčíst. Že k ní málo chodíme, jak pěkně chodí oproti nám oblékaná vnučka sousedky a proč jsem se ostříhala, jak to vypadám. Já sama jsem se občas nedovedla ovládnout a něco jí odsekla a náš vztah se trochu zlepšil až v posledním roce jejího života. Teď si na ni někdy vzpomenu  a mrzí mě, že jsem nedokázala překousnout její chování, které bývá u starších lidí časté, a zapomínala, jak jsem ji měla ráda jako malá. Doufám, že mě tam někde slyšíš a nezlobí se na mě...

Venkovská babička se k chorobám, které stáří přináší, postavila zcela jinak. Ztěžka dobelhala k doktorovi a na jeho otázku, jak se vede, vždy odpovídala, že dobře. Ze svých problémů si dělala legraci jako ze všeho špatného, co kdy v životě zažila, během návštěv nám vyprávěla, jak si do pokoje pustí při větrání mouchy a pak s nimi zbytek dne bojuje. Její rodina se stále rozrůstá, k vnoučatům přibývají pravnoučata a naše babička si na samotu opravdu nemůže stěžovat.

Musím říct, že si často obě babičky srovnávám a v duchu prosím, abych si ve stáří dokázala zachovat takovou činorodost a pozitivní přístup k životu jako venkovská babička  a ubránila se svým horším stránkám, ve kterých poznávám tu druhou.

Doufám, že to dokážu.

Markéta S.

--------------------------

I Tobě, Markétko, moc děkuji za krásný příběh... Mám opravdu radost, kolik babiček a dědečků se nám tady dnes sešlo. Díky Vám všem.

Reklama