Pomalu přichází zima a Iveta ji vítá s otevřenou náručí. Těší se na mrazivé dny jak malé dítě... Konečně vytáhne ze skříně svetry až ke krku, šály, rukavice, čepici. Opět se bude cítit jako obyčejný člověk.
Pohledy plné otázek a obličeje odvracející se znechucením vymizí...
Miluje zimu celým svým srdcem... Proč? Díky ní má totiž možnost ochutnat koláč s názvem Normální život. Koláč velice vzácný a velice křehký...
„Jestli jsem přemýšlela o sebevraždě? Na to se mě lidé ptají často... Ano, bylo období, kdy jsem se nenáviděla natolik, že jsem chtěla umřít. Pokaždé zůstalo sice jen u myšlenek, ale to neznamená, že jsem si díky lupénce nesáhla až na samé dno.
Nejhorší asi bylo, když se můj stav rapidně zhoršil a přítel se se mnou chvíli nato rozešel. Řekl, že na tohle prostě nemá sílu...“ Říká Iveta, u které opět nastupuje ono horší období nemoci...
Ing. Otakar Jeřicha (43 let) bojuje s lupénkou již řadu let a bohužel, tato nemoc mu dokázala velice zkomplikovat život...
„Poprvé se mi psoriáza projevila na podzim 1981 jako výsev ojedinělých ložisek po chřipce. V červenci 1982 jsem byl poprvé hospitalizován, protože se ložiska začala rapidně zhoršovat...
V následujících letech se mé kožní problémy stávaly častějšími a léčba byla bohužel neúspěšná. Posudková komise mi doporučila částečný invalidní důchod a v roce 1987 jsem skončil opět ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady v Praze. Hospitalizován jsem byl 80 dnů... Lékaři mi nasadili nový lék, který jsem používal 1,5 roku a výsledek byl alespoň nějaký čas uspokojivý.
Přesto časem následovaly další a další hospitalizace. Období, kdy mé kožní problémy byly minimální, se střídaly s obdobím, kdy nemoc opět propukla...
Žádný lék mi nezabírá dlouhodobě, musím je neustále střídat, zkoušet něco nového. A občasným hospitalizacím se bohužel nevyhnu...“
I přesto, že je psoriáza (lupénka) neinfekční, vzbuzuje v lidech strach, obavy a bohužel i odpor.
Hlavním problémem je zde neinformovanost. Lidé buď vůbec netuší, co je vlastně ta lupénka zač, a nebo mají naprosto mylné informace.
Víte že:
- psoriáza je chronické onemocnění, postihující každého padesátého člověka ve všech částech světa
- psoriáza není nakažlivá – nikdy ji nemůžete „chytit“ od nemocné osoby
- psoriáza může být bolestivá, svědivá, nevzhledná
- psoriáza obecně postihuje klouby, končetiny a pokožku temene hlavy. Může se však objevit všude, a dokonce může pokrývat celé tělo.
- psoriáza není vyléčitelná
- existují účinné léky, které upravují její projevy. Žádný lék však nepůsobí u všech pacientů a psychosociální potřeby pacientů jsou často ignorovány.
- u téměř čtvrtiny pacientů s psoriázou se vyvine psoriatická artritida
Onemocnění:
Některou z forem psoriázy onemocní 1 člověk z 50 – v celosvětové populaci to pak je celkem až 125 miliónů lidí.
Postiženy jsou všechny etnické skupiny. Onemocnění se obvykle objevuje ve věku mezi 15-35 lety, může se však vyvinout kdykoliv.
Zhruba 10-15 % všech pacientů onemocní psoriázou před 10. rokem života a někdy se psoriáza objeví již v kojeneckém věku.
Jiné projevy než kožní:
Psoriatická artritida – Tato forma je zvláštním typem artritidy, způsobující záněty a otoky především na rukách, nohách nebo kolem větších kloubů (kolena).
Může vést ke ztuhlosti, bolestivosti a poškození kloubů.
Psoriatická artritida bez psoriázy je výjimečná.
Psoriáza nehtů – Tento typ je charakterizován velkými, hlubokými a neuspořádanými důlky v nehtech.
V jedné studii tvořila psoriáza nehtů první známku onemocnění u 4 % pacientů.
Co psoriázu způsobuje?
Ačkoli je psoriáza známa již od biblického období, nikdo přesné příčiny vzniku nezná. Předpokládá se, že určitou roli hraje dědičnost (40–60 % pacientů má psoriázu v rodinné anamnéze).
Je také známo, že existují faktory, které psoriázu vyvolávají nebo ji zhoršují. Např. stres, poškození kůže, některé léky, infekce...
V dobách předcházejících minulé století měli lidé s psoriázou jenom malý výběr možností, jak se svou nemocí bojovat...
Protože znalosti o této chorobě byly pouze na nízké úrovni a nemoc byla považována za nakažlivou, lidé se psoriatiků stranili, a dokonce je vykazovali do leprosárií...
29. říjen se od roku 2004 stal Světovým dnem psoriázy... Idea tohoto dne byla koncipována pacienty pro ostatní pacienty, jehož cílem je poskytnout určitou platformu 125 miliónům lidí trpících na celém světě lupénkou.
Věřme, že v dnešní době, kdy medicína je již o pořádný krok napřed, nebudeme odsuzovat a diskriminovat lidi jen proto, že jsou nemocní.
Konečně, stálé zdraví nemá jisté nikdo z nás a na to bychom neměli zapomínat....
Nový komentář
Komentáře
Je opravdu neskutečné, jak jsou někteří lidé neinformovaný. Možná bych se nedivila u mladých lidí, ,kteří se o nemoce absolutně nezajímají (ani já se nezajímala)což je normální, ale když vám řekne padesátiletý člověk, o kterým jsem si myslela, že má docela obstojné IQ, že se bojí, aby od někoho dotyčného tu lupenku nechytil, tak jsem žasla
. Pak se nedivím že se lidé štítí. Mám synovce touto nemocí a asi vím, jak je těžké s ní žít…nebo spíš vím 
, jelikož já jsem tu a tam měla chuť spáchat sebevraždu, i když se mi před důležitou schůzkou vyrazil pouze jeden beďar
.
lupenka je fakt
, ale jsou na světě i horší věci.
Lupenku neovlivňuje pouze stres. V zimě se horší díky nachlazení. V zimě mívá sušší pokožku i zdravý jedinec a lupenkář ji má sušší jednou tolik. Lupenka se často vytvoří i z místa poranění kůže . Nemyslím, že se lupenky zbavím pouze tím, že se zbavím stresu.
Pavluska: Taky ji mám. Hospitalizovaná jsem byla čtyřikrát v dětství. Jakmile jsem dostudovala a hodila se do klidu, tak se lupénka sklidnila, ale chce to neustálou péči jinak se stav horší. Chce to mastit, mastit a mastit. Sluníčko je na lupénku skvělý. Je to jen kosmetická vada a dá se s tím žít. Zvláštní je, že lupenkáři mají hyperodolný organismus. Prý není jediný připad onemocnění rakovinou u lupenkáře. Nevím jestli je to pravda, ale říkala mi to studentka medicíny a kdysi zdravotní sestra na kožním.
emma: no jasně, ze strany pacienta musí být především vůle problém řešit
oni to často bohužel "přehrávají" na osobu lékaře. ("Tak mě tady máte a něco se mnou udělejte.")
petruška 2: já nikoho neobhajuju
hlavně, že ty jsi hvězda!
Vivian: no tak já bych teda čekala, že když přijdu k psychologovi s hypertenzí, tak že on minimálně zjistí můj životní styl, psychickou zátěž, psychické ladění a způsob řešení porblémů (na všechno jsou testy), a třeba už v těchto testech objeví něco "navíc a dál", co bude potřeba řešit (já nevim, třeba nízké sebevědomí, nějakou fobii, skrytou homosexualitu
.... atd.)
problém bych viděla spíš v těch pacoších - pokud jde o lidi, který psychický věci cpou do těla a hmoty, aby se tím nemuseli zabývat, hůř se asi před psychologem otevřou nebo vůbec budou-li chtít něco řešit
emma: jenže když přijdu k psychologovi s tím, že mám hypertenzi (další psychosomatický problém), bude na mě asi koukat jako na blázna... jak už jsem psala, oni tohle prostě (většinou) neumějí
umějí řešit stres, neurózy, deprese - tedy jednoznačně psychické problémy. Ale psychosomatická onemocnění
Tam to chce zaměřit se na najití příčiny a umět ji správným způsobem řešit. Ona ta příčina totiž nemusí být tak zjevná nebo snadno odhalitelná jako třeba stres v zaměstnání nebo problémy s manželem...
Pokud je to něco hlubšího, co si ten člověk třeba ani neuvědomuje, je to mnohem těžší úkol k řešení... nejsem si jistá, jestli na to klasičtí psychologové stačí. (Pravda je, že s nimi moc zkušeností nemám
).
petruška 2: zřejmě jsi mě nepochopila, ale vidím, že ty se potřebuješ jen hádat a na to já dnes nemám náladu (výjimečně
)
Vivian: ale ne, pojišťovna ti zaplatí i sezení u psychologa (má-li smlouvu), stačí potvrzení u obvoďačky s dg. třeba neuróza ze stresu v práci, z rodinných důvodů atd.
emma: přesně tak
Vivian: neříkám, že všichni, ale určitě jsou takoví, kteří pracují i s psychosomatickými nemoci. vždyť jde v největší míře o potlačenou agresivitu nebo špatný návyk řešení situací. někdy stačí rozebrat o jaké situace jde a proč se člověk vyhýbá jejich řešení a raději si to řeší "přes tělo".
a zrovna u kožních onemocnění (hlavně u dětí) jde velkou měrou o ndostatek kontaktu, doteku, pohlazení.
por zájemce: můj článek o psychosomatických nemocech zde //zena-in.cz/rubrika.asp?idc=9600&id=3
Na tyhle věci je právě bezvadná regresní terapie (abreaktivní psychoterapie). Jenže se o ní moc neví... protože spousta lidí si dosud raději nechá napsat prášky, než by svůj problém řešila
Je to škoda. A kromě toho pojišťovny hradí pouze klasickou léčbu
emma: já myslím, že psychologové psychosomatické nemoci řešit neumějí. Alespoň určitě ne všechny. Nemají na to vzdělání. Umějí rozebírat a řešit psychické problémy, ale nemoci, které se projevují na somatické úrovni, obvykle ne
Navíc většina psychologů i lékařů s klasickým vzděláním dosud odmítá uznat, že příčina může být v psychice. A to je pak těžký...
petruška 2: ano, to je pravda. stejně tak můžeš potkat chirurga, co ti udělá křivě stehy, ševce, co blbě ušije boty, překladatela, který špatně přeloží text, učitelku, co tě nic nenaučí.... ale ještě to neznamená, že by se rány neměly šít, boty nosit, texty překládat a lidi učit
borufka: a ty znáš někoho, kdo šel s psychosomatickou nemocí k psychologovi? ono to totiž vůbec není běžné. a nejde o to, říct si, budu v klidu. ten problém je někde zahrabaný a je potřeba to psychoterapií vyhrabat na světlo
já mám kamarádku, která trpěla atakami paniky (zničehonic se začal dusit, bolelo ji na srdci, ochrnula ji ruka atd. - k tomu strach z umření). rok se léčila "klasicky", prošla CT celýho těla, protože byla přesvědčená, že má nádor na mozku, na srdci, kdekoliv, jen si nebyla schopná připustit, že by to bylo psychikou.
dostal ji z toho až Cimický a akupunktura
emma: já si právě myslím, že když se najde příčina (v psychice) a odstraní se, že se člověk může onemocnění zbavit úplně...
. Ta sice dokáže potlačit projevy nemoci, ale vyřešit problém neumí...
Ovšem na to je holt klasická (somatická) medicína krátká
Vivian: no, vyléčit..., asi se toho dá zbavit, ale nějaký "zárodky" v těle pořád latentně budou a když se člověk zase vystresne, tak se to třeba vrátí - něco jako opar, abych to připodobnila
emma: taky si myslím, že je to psychosomatické onemocnění. A naopak si nemyslím, že by se nedalo vyléčit.
mela jsem ve skolu spoluzacku , ktera mela lupenku po celem tele...doslova z ni padaly kusy kuze...bylo mi ji lito, ale dobre si vzpominam, ze jsem se ji (stejne jako ostatni deti) stranila, vlastne presneji receno stitila...tak nejak jsem si vzdycky myslela, ze je to nakazlive
sebevrazednym sklonum se u tehle nemoci vuuubec nedivim 