Musím se alespoň vypsat ze svého zjištění, svého pocitu, který jsem si uvědomila v celé jeho podstatě tenhle víkend.

 

Byla jsem se svou nejlepší kamarádkou a její dcerkou v zoologické zahradě. Malá Zuzanka je opravdu sluníčko a „štěbetátko“, pusa se jí nezastaví, a velká Zuzka jí trpělivě odpovídá na všechny všetečné otázky. Zuzanka miluje zvířátka a s mámou chodí za zvířátky tak jednou za dva měsíce. Občas jim tam dělám společnost, protože mne to nabije pozitivní energií a dobrou náladou.

 

Šly jsme do Dětské zoo a když jsme vyšly ven, tak Zuzanka řekla: „Mami, já tě mám moc ráda. Já ty zvířátka tak miluju.“

 

Zuzka se s ní pomazlila, dala jí pusu a já si v té chvíli vyznání lásky uvědomila jednu hroznou věc: Nenávidím svoji mámu.

 

Nenávidím ji za to, že mi nedala žádné dětství, za to, že osoba, které jsem měla nejvíc důvěřovat a která pro mne měla být tou nejmilejší, se jí nikdy nestala.

 

Naši se rozvedli, když jsem šla do první třídy. Od té doby se u nás doma střídali pořád nějací strejdové – nejdřív jsem nevěděla, jak se k nim chovat – těžko navázat s kýmkoliv vztah, když ho do roka či do dvou máma vyprovodila. Pořád hledala nějakou lepší partii. Časem mi spíš přišlo, že levnou pracovní sílu – podle toho, co bylo doma potřeba udělat, chodila se řemeslníky, když se rozhodla vyměnit byt, tak s nějakým referentem z byťáku, atd. A já jsem byla tak nějak navíc. Jak já záviděla ostatním dětem, co se tvářily znuděně, že zase musejí s rodiči na výlet nebo na chatu. Mne máma nebrala nikam, vždy tvrdila, že to stojí peníze a že se mám radši učit.

 

Jakmile to šlo, odešla jsem z domova – vybrala jsem si školu s internátem a domů se vracela jednou za čas a dělám to tak i dnes, jen z povinnosti. Nic mne tam totiž netáhne.

 

A já mám prostě takový divný pocit z faktu, že nemám ráda svoji mámu. Je to vůbec vhodné či možné nenávidět vlastní mámu, když ji přece máme mít rádi? Já nemůžu, nemám opravdu proč.

TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY