Možná se budete smát, ale já se opravdu pátku 13. bojím.
Už od dětství mě totiž v tento den provází jedna smůla, nebo neštěstí za druhým.

Když bylo deset, v pátek 13. srazilo mojí nej kamarádku auto. Řidič byl opilý, nezvládl řízení a vletěl s vozem na chodník, kde jsme skákaly panáka.
Mně se sice jako zázrakem nic nestalo, ale kamarádce museli amputovat nohu.

Když mi bylo o pár let víc, načapala jsem svoji lásku s jinou v posteli – a bylo to také v pátek 13.

Moje babička mi sice neumřela v pátek 13., ale v ten den nám lékaři řekli, že její stav je kritický a že jí nedávají žádnou velkou šanci....

A naposledy – když nepočítám dnešek – se mi v pátek 13. stalo něco, co mě poznamenalo na celý život.
Když jsem se vdala, oba jsme s manželem akorát dostudovali, a tak jsme si nejprve chtěli pořádně užít života, než přijdou děti.
Jenže čas letěl a děťátko nikde.

Po třech letech jsme navštívili lékaře s tím, že se mi nedaří otěhotnět. Prošla jsem řadou vyšetření a závěr byl, že mám sice zdravotní problémy, ale šance, že otěhotním přirozenou cestou, tu je a je dost vysoká.

Tenkrát jsme s manželem oba plakali štěstím jako dvě malé děti.
A snad díky tomuto ujištění já za 4 měsíce skutečně otěhotněla. Když jsem to manželovi oznámila, myslela jsem, že se zblázní radostí. Bože, jak on vyváděl, a já si v tom krásném okamžiku uvědomila, jak moc ho miluju. Byl tak šťastný! Tak nadšený, no, ani se to nedá slovy popsat.

Měla jsem rizikové těhotenství, a tudíž neexistovalo, abych šla do práce. Manžel o mě (o nás) pečoval tak, že jsem si opravdu žila jak v bavlnce.
Když jsem byla v pátém měsíci těhotenství, měli jsme nakoupenou nejen výbavičku, ale i kočárek, sedačku, postýlku... zkrátka byli jsme kompletně připraveni na příchod našeho děťátka.

Jednou v noci, pamatuji se, že hrozně pršelo, mě však probudily příšerné křeče v břiše. Bolest, jakou jsem měla byla nepopsatelná a já tušila, ba přímo věděla, že je zle. Něco není v pořádku, něco se děje s naším děťátkem, které ještě mělo být 3 měsíce v klidu v bříšku.

Vzbudila jsem s pláčem manžela a ihned jsme jeli do nemocnice.
Celou cestu jsem plakala a hrozně se bála. Bolesti mi byly ukradené, jen jsem se modlila, aby mé děťátko bylo v pořádku, aby moje těhotenství lékaři udrželi a pokud by děťátko muselo ven, aby to přežilo...

Nepřežilo. O pět hodin později, po úporné snaze lékařů jsem porodila a moje miminko vzápětí zemřelo.

O měsíc později jsem šla na prohlídku, na vyšetření, na testy.... a v pátek 13. jsem se dozvěděla, že už nikdy nemohu mít vlastní děti.

Tak to je můj život a pátek 13.
Děsím se, co mi osud nachystal pro dnešek.

Irena L.

Milá Irenko, moc smutný příběh, díky.... I k tobě putuje hezký dáreček.
Přeji ti už jen samé štěstí a posílám velikou pusu.

Reklama