„Dlouhou dobu jsme se s manželem pokoušeli o dítě, ale když mi bylo čtyřicet let, tak jsme snažení vzdali. Doba plná stresu se bohužel nesmazatelně podepsala na našem manželství. Každý jsme tedy šli svou cestou. Musím říct, že se mi vlastně ulevilo. Nebavilo mě poslouchat lítostivé řeči kamarádek a známých o tom, že se to jistě brzy podaří. Dívali se mě jako na nemocnou.
Od té doby, co se lidé dozvěděli, že už s manželem nejsme a nikoho dalšího nehledám, začalo malé peklo. Ve městě, ve kterém bydlím, se rozkřiklo, že mě manžel opustil kvůli tomu, že jsem lesbička. Kamkoliv jsem šla se svou kamarádkou, sledovaly mě stovky očí. Přestala jsem zvát na návštěvu známé, protože při každé příležitosti stále dokola opakovali, že to nemám vzdávat. Mám se prý podívat na Adrianu Sklenaříkovou, která má dítě téměř v padesáti. Jako by neslyšeli, že jsem teď šťastná.
Vysvětlovala jsem všem, že život lze prožít i jiným způsobem než v roli matky. Ano, mohla bych děti adoptovat nebo boj nevzdávat, ale to, že jsem tento krok udělala, ze mě nedělá sobce. Kdybych děti mít mohla, zřejmě bych měla tři. Vždycky jsem si to tak představovala. Osud se mnou má však jiné plány, říkávala jsem na obhajobu.
Začala jsem hodně cestovat, což jsem si také vždy přála, a užívala jsem si život plnými doušky. Celá situace však ještě vygradovala. Jednou, když jsem šla za svou gynekoložkou na preventivní prohlídku, jsem v čekárně potkala bývalou sousedku, o které jsem věděla, že také nemůže otěhotnět a nyní si dítě adoptovala. Opět se mě s lítostí v hlase ptala, zdali už se podařilo. Protože už jsem byla na takové otázky alergická, odpověděla jsem, že jsem si vše rozmyslela a děti mít nechci. V tu chvíli se vymrštila ze židle, plivla si přede mě a odešla. Vždy byla trochu šílená, ale pro mě to byl impulz opustit naše maloměsto a odstěhovat se někam, kde začnu nový život.“
Paní Andrea v závěru přiznala, že by byla ráda, kdybychom její dopis vydaly, protože by chtěla čtenářky upozornit na fakt, že z tohoto tématu stále nejsou setřeny negativní emoce okolí. I kdyby se zdravá žena rozhodla, že nebude mít děti, nikdo nemá právo ji odsuzovat, natož pak ženu, která po několika letech svůj boj dobrovolně vzdala.
Čtěte také:
- První tři měsíce jen učíme děti chodit na záchod a smrkat, říká učitelka z mateřské školky
- Podřezávání žil či pití vlastní moči aneb co všechno řeší v diskuzích vaše děti
Nový komentář
Komentáře
Mno, já bych to asi podporovala.
Kdyby o mně někdo vyprávěl, že jsem lesbička, tak mu to radostně potvrdím, a řeknu, že to ještě neví zdaleka všechno. Ale je pravda, že pokud o mně někdy někdo šířil nějaké drby, tak se to ke mně nedoneslo ve valné většině případů, a co se doneslo, tak buď vůbec nestálo za to se tím zabývat, nebo jsem to právě schválně mnohoznačně potvrdila, ať mají o čem přemýšlet. Je mi jedno, co si myslí cizí lidi. 
Zejména takoví, které ke svému životu nepotřebuju a těch je většina. Dokud mi nezasahují do mých práv, to bych si pak vyřídila. Nevidím důvod, proč, jako Andrea z článku, vysvětlovat všechno všem - co je jim sakra do toho? Je to její rozhodnutí, její život, a nemusí to vůbec nikomu vysvětlovat a obhajovat. Může je spokojeně poslat tam, kde slunce nesvítí, a žít si po svém. To je hlavně její problém, že se tím zabývá. Kandidovat na prezidentku asi nebude, aby ji muselo zajímat veřejné mínění. 
Souhlas s příspěvky. Že bych se na všechny nevy....
Dětské domovy jsou plné dětí, které se narodily, protože se to od jejich rodičů očekávalo. A jak to dopadlo, že ? Vesnice jsou běžně plné drbů a pomluv, stačí se tomu zasmát. Tak berte to tak, že něčím se lidi bavit musí. Já jsem spíš samotář a nestydím se za to, takže to, že jsem v očích sousedů divná, nijak neřeším. Čas, co oni promarní vysedáváním na návsi a přetřásáním novinek a místních senzací radši věnuji zahradě a nebo si sednu s dobrou knihou.
A co tak se vykašlat na to, co si myslí sousedí, známí, cizí lidé nebo ty "stovky očí"? Dávno vám není 16, abyste z toho byla na větvi. Srovnejte se sama se sebou a přestanete řešit, co si myslí kdejaká blbka z vaší ulice nebo baráku. K nemožnosti mít děti se nevyjadřuji, tam nevím, co bych vůbec radila :(, ale na trapáky kolem se vyprdněte.
A nepřehání to trošku? Bydlela sem už na dvou vesnicích, ale nikdy sem se nedozvěděla, co o mě kdo řiká.
. A i u nás bydlely bezdětný ženy, nepamatuji, že by to někdo řešil.
Je to přeci každého věc, jestli chce mít děti a kolik, tedy když je uživí a nespoléhá se na náš sociální systém...