Nemůže spát, někdy nespí i čtyři dny, ale hodně toho stihne! Letos si ji pacienti zvolili jako nejúžasnější sestru roku

Foto: Se svolením Ilony Vintrové

Podle toho, co jsem o vás slyšela, jste neuvěřitelně produktivní žena, jak to všechno stíháte?
Pracuji celý život ve směnném provozu. Nevím, zda to tak mám jenom já, ale velmi špatně spím. Někdy se mi stane, že nespím i 3-4 dny, musím totiž mít absolutní klid a tmu. A když už mám možnost spát, chodím velmi pozdě a za dvě hodiny jsem naprosto vyspalá a ready. Takže vstanu třeba v půl druhé ráno a do rána mám na domácí práce nebo jiné věci času hromadu. Takže vařím, peču, peru, žehlím, uklízím, zkrátka dělám vše, co je třeba.

Prošla jste všemi odděleními nemocnice, kde jste pracovala nejraději a proč?
Ano, prošla jsem všemi odděleními nemocnice, jeslemi, dětskou ozdravovnou, kartotékou. Každá z těch prací byla potřebná a já jsem to tak brala. Zodpovědně mohu říci, že kartotéka byl můj strašák. Nesnáším papíry a celkově papírování. V té době ještě PC nebyly dostupné, a hlavně mi chyběla komunikace s lidmi. Kdybych měla jednoznačně říci, kde jsem byla nejraději, asi by to bylo chirurgické oddělení, odkud jsem chodila též na operační sál jako anesteziologická sestra a následně se odtud vyjíždělo sanitkou, neboť v té době ještě záchranná služba jako samostatný subjekt neexistovala. Práce v jeslích i v dětské ozdravovně byla taky super. Děti miluji a je na nich vidět, jak se vyvíjejí, učí a dospívají.

MOHLO BY SE VÁM LÍBIT:

Nemáme babičku ani dědečka, tak jsme je našli v domově pro seniory - nejen našim dětem, říká Edita

Co vás přimělo k tomu vrhnout se na záchranou službu?
Celý život jsem velmi akční, říkají mi poděs. Jako malá jsem byla velice nemocná, a tak se rodiče rozhodli dát mě na sport. Od útlého věku jsem dělala sportovní gymnastiku a atletiku. Běh byl a je mojí velkou láskou, bohužel s přibývajícími lety a různými nepozvanými chorobami, to už tak nejde. Ale adrenalin byl, je a bude, dokud to půjde, mou radostí. A tak jsem se dostala k záchranné službě, kde je zkrátka pořád jiná, nová situace, akce, dění. Slaňování, nedostupný terén, něco, co mě nutí stále držet své tělo v kondici. Také je to hodně o tom, že jde o čas, pracuji s výbornými lidmi, za den jsem na několika místech, každé je jiné. Jezdím krajinou ve všech ročních obdobích, jsem romantik, miluji východ, západ slunce a všechno, co nám příroda nabízí. A to v nemocnici není možné. Znamená to ale také, že člověk musí mít disciplínu a často musí sám rozhodovat, co udělá.

To musí být velmi náročné a asi i dost dobrodružné ne? Na historky máte asi bohaté zaměstnání, utkvělo vám něco tak v paměti, že to nevymažete?
Historek za těch 40 let práce ve zdravotnictví a s lidmi je mnoho. Chtěla bych tady zmínit jednu, která mi dala, sice už v pokročilém věku, hodně do života a to, že člověk pozná lidi, až ve vypjatých situacích, i když si o tom určitém člověku myslel něco úplně jiného. Na základní škole jsme měli jako třídního učitele a zároveň učitele matematiky, člověka, který mi nikdy nesedl a vůbec jsem se díky němu do školy netěšila. Nicméně nás všechny velice poctivě a dobře připravil na zkoušky na střední školu. Dlouhá léta jsem ho neviděla. Když jsem pracovala v domově důchodců v Kůsově, jednoho dne se tam pan učitel objevil. Měl tam svoji maminku. Dali jsme se do řeči, když se mě následně zeptal, zda může nějaké dárečky dát těm dvěma babičkám, co byly s jeho maminkou na pokoji. Byly to stařenky, které už nikoho neměly. Předal jim úplně totéž, co přinesl mamince. Všelijaké dobrůtky a každé růži. V tu chvíli mě to obrovsky dojalo a styděla jsem se, že jsem ho jako dítě neměla ráda. Ten člověk chodil za maminkou velice často. Nikdy nezapomněl přinést nějakou dobrůtku. Proč to vyzdvihuji? V této práci jsem se totiž velmi často setkala s tím, že vlastní děti za svými rodiči vůbec nechodily. Když byly Vánoce, měla jsem vždycky oči plné slz, když staroušci čekali, plakali a nedočkali se.

Ilona Vinterová miluje adrenalin a tak ji nejen proto práce pro záchranou službu naplňuje
Foto: Se svolením Ilony Vintrové

Je vidět, že svou práci děláte dobře a i po čtyřiceti letech máte ráda lidi, to se asi jen tak nevidí…
Jestli svou práci dělám dobře, nechám posoudit někoho jiného. Ale celý život se snažím pracovat s nejlepším svědomím, poctivě a lidsky. Bohužel i já jsem si do vínku přinesla mnoho zdravotních problémů. Často jsem byla hospitalizována v nemocnici. Potkala jsem mnoho zdravotnického personálu, lékaře, sestry, pečovatele úklidovým personálem konče. Různé nemocnice, různí zdravotníci. Měla jsem možnost setkat se s velmi hodnými, lidskými a ochotnými zdravotníky. Mám však bohužel i velmi mnoho negativních zkušeností, které mi způsobily doživotní trauma, které mám neustále na mysli. Proto nedokážu být na pacienty nebo klienty nepříjemná. Vždycky si vzpomenu, jak hrozně mi bylo, když jsem ležela bezmocně, v bolestech a bez pomoci a patřičné ochoty a empatie. Myslím si, že by každý zdravotník měl prožít situaci, kdy je na straně ne zdravotníka, ale nemocného. Zdravotnické povolání se nedá a nesmí dělat pouze pro peníze, ale s patřičnou empatií, láskou a vlídností – být tu pro ty, kteří to momentálně potřebují. Chytit je za ruku, vyslechnout jejich trápení, to je pak pro toho nemocného pocit bezpečí, jistoty a o hodně menší bolest. Víte, život je krátký, my jsme tu všichni jen na návštěvě, na chvíli. Tak proč si ho neudělat krásný, a být nablízku potřebným až do samotného konce.

MOHLO BY SE VÁM LÍBIT:

Příběh baletky June, která učila tancovat britského krále Karla III. I ve svých 97 letech je pořád fit díky každodennímu cvičení

Kromě výjezdní sestry také pomáháte seniorům a nemocným Alzheimerovou chorobou, jste opravdu úžasná, na staré lidi se často zapomíná, nemáte ten pocit?
Celý život pracuji se starými lidmi. Mám tu možnost vlastně denně. Mám k nim odjakživa velký respekt a úctu. Oba moji rodiče a lidé jejich generace měli pro život velmi těžké podmínky, vytvořili pro další generace mnoho hodnot. Bohužel to dnes spousta mladých lidí nechápe a neuznává. Staré lidi mnozí týrají nejen psychicky, ale i fyzicky. Vždyť tu neúctu můžeme vidět na každém kroku. V metru, ve vlaku, v autobuse, kde mladí nepustí staříky ani sednout, natož aby se k nim chovali s úctou, pokorou. Neříkám, že jsou všichni mladí stejní, ale bohužel mnoho z nich. Všichni bychom si měli stále opakovat, že i my budeme staří, to je ta opravdová skutečnost a realita. V posledních letech sama pozoruji, že lidí s Alzheimerovo chorobou a demencí přibývá. Bohužel jimi onemocní i relativně mladí lidé. Zařízení pro staré a nemocné lidi je neustále málo. Dnes již je i více možností, postarat se o rodiče v domácím prostředí. Pomáhá charita, mobilní hospice, různé prospěšné společnosti. Myslím si, že když jeden rodič vychová spoustu dětí, mělo by být tak nějak jejich morální povinností se o ně pak ve stáří postarat.

Je pravda, že ve volném čase jezdíte ještě s dětmi na lyžáky a tábory?
Od malička tíhnu ke sportu, sportovním aktivitám a mám velmi ráda děti. Jako školačka jsem hlídala všechny děti v sousedství. Byla jsem trenérkou sportovní gymnastiky. Jezdila jsem na tábory, lyžařské výcviky, na školy v přírodě, to už jako zdravotnice. Celá léta jsem na základní škole ve Stachách vedla zdravotnický kroužek. Díky své úžasné kamarádce – učitelce, jsem měla tu možnost hrát s dětmi divadlo. Objeli jsme několik dětských domovů, hráli jsme na dětské onkologii v Praze v Motole, dokonce jsme hráli i v Chorvatsku, kde bydlí české menšiny. To mě velice baví a naplňuje. Covid nám to překazil, ale já pevně věřím, že zase budeme hrát, protože má kamarádka píše další pohádku.

To, co stíhá Ilona za jeden život, by mnoha nestačilo ani na dva, je nervózní, když je doma a nemůže pracovat
Foto: Se svolením Ilony Vintrové

Nevím, jak jste to všechno dokázala, ale na kontě máte také příručku první pomoci, je to tak?
Moje dcera je profesionální zpěvačka. Vystudovala popový zpěv u Lídy Nopové. Když skončila školu, mohla učit na střední škole, na základní, ale ve školce nikoliv. Rozhodla se pro studium předškolní a mimoškolní pedagogiky. Aby v tom nebyla sama, šla jsem také. V té době byl ředitelem záchranné služby úžasný lékař Juljo Hasík. Ten napsal mnoho příruček, knih, postupů a přednášek týkajících se první pomoci. Já jsem ho požádala o spolupráci, protože jsem se rozhodla jako diplomovou práci napsat tuto příručku. Chtěla jsem, aby byla jasná, stručná, jednoduchá a pro všechny dobře pochopitelná. I přestože v té době už byl pan ředitel nemocný, velmi ochotně mi pomáhal. A protože se práce líbila, nechalo si jich pár školek vydat pro své potřeby.

Prý jste se stala také babičkou, díky svým úžasným adoptivním dětem, doufám, že máte čas na vnoučátko?
Ano, v červenci minulého roku mi má dcera dala největší dar života – vnuka Matěje. Já jsem bohužel nikdy neměla tu možnost stát se matkou se vším všudy, tedy i porodit. Matýsek je naše sluníčko. Dcera bydlí v Praze, ale rozhodla se, že se chce vrátit zpět na Šumavu. S manželem nyní máme plno starostí a práce, protože předěláváme dům, stavíme novou bytovou jednotku, aby dcera měla s rodinou krásný domov. S Matýskem se snažím být co nejvíce. Až tady bude bydlet, určitě nějakou práci omezím, protože život strašně letí a já si chci vnuka a svoji rodinu užít. A to vám řeknu ještě jedno tajemství – že ten modrooký fešák brzy nebude sám. O to větší důvod k radosti to bude i pro mě. Chci pomoci své dceři, a chci milovat a učit svá vnoučata.

MOHLO BY SE VÁM LÍBIT:

Máma šla konečně do důchodu. Jenže místo aby byla babičkou, myslí si, že je jí dvacet, zlobí se Magda (35)

A na sebe si někdy čas najdete?
Na sebe mám času dost, neumím odpočívat a jsem na nervy, když jsem doma, a ne někde jinde v práci. Své adrenalinové koníčky jsem ze zdravotních důvodů musela opustit. Ale mám tři čivavy z útulku, takže s nimi chodím do lesa čerpat energii. Les miluji.

Kdybyste si mohla něco přát ať už k blížícím se Vánocům nebo tak celkově, co by to bylo?
K blížícím se Vánocům mám několik přání – zdraví a sílu všem lidem dobré vůle, svět bez válek, hladu a utrpení. A touhu, aby si lidé neubližovali, nezáviděli, ba naopak, aby byli ochotni pomáhat těm, kteří to zrovna potřebují. Vždyť život je krátký, krásný a stojí za to žít. Ale kdybychom neměli jeden druhého, postrádal by smysl.

Ilona Vintrová pracuje ve zdravotnictví rovných 40 let. Narodila se ve Vimperku. Po maturitě na Střední zdravotnické škole v Písku, obor všeobecná sestra, v roce 1984 nastoupila do Dětské ozdravovny Javorník. Odtud odešla do nemocnice ve Vimperku, kde prošla všechna oddělení, včetně jeslí. V roce 1993 získala specializaci ARIP v Národním centru ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů v Brně. Kromě své práce v nemocnici sloužila ještě i jako sestra záchranné služby. Od roku 1999 pracuje jako výjezdová sestra Zdravotnické záchranné služby Jihočeského kraje se základnami Vimperk, Prachatice, Volary, Lhenice a Vacov. Mimo to již 15 let poskytuje charitní terénní službu v Domě klidného stáří v Pravětíně. Zde pracuje také jako sestra, a když je třeba, tak i jako pečovatelka. Působí také na interním oddělení Nemocnice Strakonice a dále v zařízení se zvláštním režimem Kotva při této nemocnici, kde pečuje o nemocné s Alzheimerovou chorobou. Doplnila si vzdělání v oboru předškolní a mimoškolní pedagogiky a je také autorkou příručky První pomoc pro pracovníky mateřských škol. Vychovala dvě adoptované děti a dnes se může radovat z vnoučka Matěje. Má ráda všechny děti, a tak s nimi ve volném čase jezdí na tábory, lyžovat či jezdit na kole, nebo společně hrají divadlo. V roce 2019 získala prestižní ocenění Žena regionu za Jihočeský kraj.

Zdroj informací: autorský rozhovor

Zdroj: Autorský článek