Po oslavení sedmdesátých narozenin se začal Stanislavův zdravotní stav zhoršovat. V důsledku cukrovky a ucpávání cév postupně přišel o obě nohy. Jinak aktivní důchodce a společenský tvor, který pravidelně obcházel všechny sousedy, aby si s každým chvíli popovídal a dozvěděl se novinky, se najednou ocitnul na invalidním vozíku odkázaný na pomoc své manželky.
Foto: Shutterstock
Díky svému vrozenému optimismu se ovšem rozhodl nevzdávat, postupně si na kolečkové křeslo zvyknul a sousedy místo obcházení alespoň objížděl. V jeho životě mu dělaly radost zejména tyto obyčejné věci. Návštěva obchodu s potravinami, následná konzumace dobrot, které si nakoupil, a také návštěva příbuzných, přátel a sousedů. Zbytek svého volného času trávil sledováním televize, protože na čtení už neměl zrak.
Televize je ovšem tím jediným, co mu v době koronavirové pandemie zbylo. O zbylé aktivity přišel. Kdyby totiž virus chytil, dost možná by to znamenalo konec života. Kromě cukrovky navíc prodělal operaci srdce a před pár měsíci mu diagnostikovali rakovinu. Kvůli ní měl absolvovat chirurgický zákrok, který by ho zbavil bolesti, ale ten byl kvůli pandemii odložen na neurčito.
Stanislav je nucený zůstávat v izolaci ve svém domě. Do obchodů nesmí, protože jeho žena se o něj bojí. Sousedy neobjíždí, protože by mohli být zdrojem nákazy. Jeho oblíbená setkání s příbuznými se smrskla jen na to, že mu přes plot podají nakoupené potraviny, popřípadě se na pár slov zdrží na zahradě. Starému člověku tedy nezbylo mnoho důvodů k radosti.
„Celé dny ležím v posteli a dívám se na televizi. Všechno mě bolí a je mi hrozně smutno. Kvůli rakovině nemůžu pořádně jíst, takže ani to jídlo už mi nedělá radost. Příbuzné vidím vždycky jen na chvíli a nevím, jak dlouho tahle situace potrvá. Virus tu přece bude i za půl roku. Jenže žena se o mě strašně bojí, takže mě nechce nikam pouštět. A já to chápu, ještě bych na tom světě nějakou dobu rád pobyl. Čekám na datum operace, která se musela kvůli tomu všemu odložit, a doufám, že s příchodem léta se všechno vrátí alespoň trochu do normálních kolejí. Tohle není žádný život,“ svěřuje se Stanislav.
Nový komentář
Komentáře
ano,je to velmi smutné,mám tchýni v DD v Lounech,jedinné co může člověk poslat je email.který ji byl s ochotou předán.Měla 89 narozeniny,nebylo možné poslat ani blahopřání,balíček nic.Myslím si,že pro tyto lidi,kteří stratili kontakt se svými blízkými je to horšíNemohou být stále izolováni,žádný z nich,když už není soběstačný si určitě nepřál takto skončit.
To co pises je snad jeste horsi nez samotny clanek, dnes je snad lepsi uz neposlouchat zpravy a cist noviny, opravdu je to k placi!!!
Smutné. A takových lidí jsou stovky, možná tisíce. Daleko hůř jsou na tom ti, co jsou zavření v domovech důchodců. Ti jsou nuceni být jen v pokoji, který nesmí opustit, a i chodící "klienti" dostali pleny. Aby nemuseli chodit na záchod. I jídlo dostávají na pokoj, nechodí vůbec nikam, ani do zahrady, ani do jídelny. Nikam. I vězni jsou na tom lépe. Je to hanba, že se museli dožít takového ponížení a šikanování.
Pod pláštíkem ochrany.