Nemoc v Thajsku, víra v gynekologa

Přečtěte si příběh Kláry, která přežila vyčerpávající cestu i gynekologické problémy na dobrodružné cestě thajským vnitrozemím. A pošlete příběh svůj.

Dovolená v Thajsku je ideální bez cestovní kanceláře. Sežeňte si letenku, odleťte do Bangkoku, vezměte si taxíka, řekněte mu, že chcete na Kao San Road, a tam vlezte do jakéhokoliv hotelu a užívejte si.

Chcete-li jinam než do Bangkoku, tak nic neřešte a kupte si letenku na některý z ostrovů, nebo do jakékoliv části Thajska a leťte nebo jeďte vlakem nebo autobusem. Vše je možné a jednoduché.

Věřte, že to nejdražší je ta letenka tam.

Ale tenhle článek nemá být o Thajsku. Ten se váže k dnešnímu tématu dne. A tím jsou nemoci a zranění na cestách.

Jak jsem psal již včera, to se mé osoby příliš netýká, ale mám historku své ženy Klárky. V prosinci 2008, hned po Vánocích, jsme se sebrali, nasedli do letadla a odletěli do Bangkoku. Klárka měla gynekologický problém, ale doktor řekl, že je to v pohodě, že se nemusí bát, ať letí.

Ze začátku to vypadlo ok, ale vše nabralo na dramatičnosti v okamžiku, kdy jsme se rozhodli odjet na plovoucí trhy do Damnue Saduak místním autobusem a dál na ostrov Ko Tao vlakem a trajektem.

Mezi mnou a Klárkou je ten rozdíl, že já nemám rád organizované zájezdy a tvrdím, že každý problém se dá vyřešit v okamžiku, kdy nastane. Ona je radši, když ví, do čeho jde, co ji čeká a kde hlavu složí.

Cesta autobusem z bangkokského autobusového nádraží byla pohodová. Moderní klimatizovaný autobus nás dovezl přímo tam, kam jsme chtěli. Do Damnue Saduak. Byla noc, dle průvodce se tam měl nacházet jediný hotel. U chodníku stál Thajec s tuk-tukem. „Můžete nás odvézt do hotelu?“ zeptali jsme se anglicky. Odpověď byla jediné slovo, které ten Thajec znal: „Yes!“

Vezl nás mimo město, na naše otázky nereagoval. Trošku jsme byli ve stresu, ale vše se v dobré obrátilo. Zavezl nás do neuvěřitelného bungalového komplexu asi dva kilometry od centra města, přímo ke kanálu. V noci jsme nevěděli, jak to tam vypadá, ale ráno jsme byli u vytržení, ještě před příjezdem davů turistů jsme měli možnost vidět krásu plovoucích trhů, lidi, co v kanálech perou, myjí sebe i nádobí, prostě v nich dělají vše.

A Klárce se udělalo trochu zle. Byla statečná, hlásila, že to je v pohodě, že to vydrží. Těšila se, až se dostaneme na vysněný ostrůvek Ko Tao.

Vstávali jsme ráno v osm a čekalo nás 18 hodin s báglem na cestách. Nejdříve cesta místním autobusem, kde již nebyla po latince ani stopa. Jen klikyháky. Užíval jsem si to. Hodná autobusová průvodčí zastavila autobus na sjezdu dálnice. Ukázala na ni a řekla, že tam pojede náš další autobus. Jízdní řád tam byl, ale v klikyhákách. Po chvíli jsme pochopili, že autobus jede na druhé straně dálnice, než na které stojíme my.

Podchod, nadchod nikde. Když jsme viděli třetí osobu s nákupními taškami dálnici přecházet, udělali jsme to taky. Vše dobře dopadlo, přežili jsme a autobus nás opravdu dovezl do Petchaburi. Města, odkud jede vlak na jih.

Klárce bylo už hodně zle, ale byla statečná, nechtěla ubytování, chtěla jet na Ko Tao. Dobrá tedy. Sehnal jsem taxík. Vlastně dva. Kluky na motorkách. „Potřebujeme na nádraží. Na vlakové nádraží,“ říkáme. Kluci nechápavě kroutí hlavou, nerozumí, tázavé pohledy. Najednou říká jeden: „Tuk-tuk.“ Říkáme, že nepotřebujeme tuk-tuk, že potřebujeme na vlakové nádraží. Uběhlo pět minut rozhovoru rukama nohama – najednou mladý Thajec dostal nápad a říká: „Tuk, tuk, ššš, ššš, hůůůůůůů...“ A byli jsme doma. Naše odpověď: „Šššš, šššš, hůůůůů, yes!“  vedla k tomu, že jsme nasedli a vyjeli. A opravdu, zavezli nás na nádraží.

Vlak měl jet za dvě hodiny. Klárka se choulila na lavičce a nebylo jí dobře. Trpěla. Nejbližší vlak, do kterého jsme mohli koupit jízdenku s místenkou, jel až za tři dny. Měli lístek, jen na stojáka.

Klárka rozhodla: „Trpět budu tady v hotelu i ve vlaku, a třeba si sednu, třeba to nebude nacpaný.“ Bylo. V celém vlaku toho dne 30. 12. 2008 jsme byli jediní „bílí“ a nebylo tam jediné místo k sezení a v podstatě ani stání. Více jak 6 hodin se Klára třásla strachy a nevolností. Dvě hodiny po půlnoci jsme dorazili do městečka Chumphon. Sehnali jsme ubytování i jízdenku na trajekt a Klárka se zhroutila do postele.

SMS od gynekologa říkala, buď v klidu, přejde to. Není to nic vážného.

Třeba trajekt bude v pohodě, třeba bude moře klidné jako na fotce...

Jak zákon schválnosti káže, nebylo. Pětihodinový trajekt na ostrov Ko Tao byly velké vlny, místy pršelo a trajekt se houpal. Klára ho strávila s pytlíkem mezi nohama v podpalubí, třásla se zimnicí a zvracela.

Byl silvestr a my jsme vystoupili na půdu vysněného ostrůvku. Posadil  jsem ji ho hospůdky v přístavu a odešel sehnat ubytování. Měli jsme tip od kamaráda, a ten nelhal. Úžasné chatky přímo na pláži. Pod nohama moře, nad hlavou hvězdy a na talíři jsem měl úžasné krevety s nudlemi. Klárka ležela schoulená pod peřinou a moskytiérou a spala.

Koupil jsem si thajské pivo, sedl na skálu nad chatami, koukal a čekal na to, až Thajci pro naši radost začnou slavit Silvestr a začátek našeho nového roku, i když oni ho mají jindy. Bylo to úžasné, tisíce rachejtlí létalo nad zálivem, až oči přecházely.

A druhý den? Druhý den se Klárce udělalo dobře, třetí ještě lépe a čtvrtý byla úplně v pořádku.

A zbytek dovolené byl jako z pohádky.

A jaké z toho plyne poučení? Věřte svému gynekologovi. Ten ví všechno nejlépe.

Dnes je tématem dne, jaké choroby a úrazy se přihodily na cestách vám?

Napište nám to na e-mail:

redakce@zena-in.cz

Ta z vás, která napíše nejlepší příběh, tedy ten, co se bude nejvíce líbit mně, si bude moct vybrat průvodce nebo mapu, kterou chce poslat.  Tak vzhůru za vzpomínkami…